[trim length="250"]

S lítostí oznamujeme, že koncert Tima Eriksena 15.3. se ruší. Vstupenky zůstávájí v platnosti, náhradní termín bude oznámen brzy. Je ale také možné požádat Goout.net o vrácení.

[/trim]
[trim length="250"]

Po loňském vyprodaném koncertu v Café V lese se do Prahy vrací Lauren Ruth Ward. Tentokrát se představí ve smíchovském Futuru a přiveze své nové album “Vol.II”, které vychází 13. března.

Každý, kdo viděl zpívat Lauren Ruth Ward, si pamatuje, když ji viděl poprvé. Není moc zpěváků, kteří vás takto osloví. Cítíte, že zpívá z každé své buňky a dokáže na chvíli změnit i vaši vlastní chemii. Říkáte si, když ona může být větší než její vlastní tělo, proč bych nemohl(a) i já ? A vy víte, že můžete. A co je ještě lepší, nikdy jste nečekali, že to může být tak skvělé.

Hudební kritika o Lauren mluví jako o spojení Janis Joplin, Florence Welch a Courtney Barnett. Ale tváří v tvář její přítomnosti každé přirovnání kulhá. Její debutové album „Well, Hell“ sklidilo ocenění od NYLON, Noisey, Consequence of Sound, Los Angeles Times, Indie Shuffle a dalších médií. V USA hraje před vyprodanými sály a na pódiu se potkala s tak rozdílnými umělci jako jsou LP, Keith Urban, Shirley Manson, Eddie Vedder, Shakey Graves nebo Liz Phair. Její nová videa Wise Gal, Valhala, Make Love To Myself a nejnovější Super Bullshit a Water Sign jí získávájí stále větší počet fanoušků.

www.laurenruthwardmusic.com
www.instagram.com/laurenruthward
www.facebook.com/laurenruthwardmusic

VSTUPENKY: Goout.cz

[/trim]
[trim length="250"]

Tim Eriksen je jeden z nejpozoruhodnějších zpěváků americké „roots music“, který „spojuje kořeny a současnost s punkovou bezprostředností, která vás nechá stát s otevřenými ústy“. Muzikant neobvyklé naléhavosti a vynalézavý multiinstrumentalista, jehož interpretace starých mordýřských balad a “kostelních” harmonií nejstarší americké hudební tradice “Sacred harp” s všudypřítomnými stopami apalačské a irské hudby mu vynesly nadšené ohlasy publika po celém světě. Pravděpodobně jediný člověk, který stál současně na podiu s Doc Watsonem i Kurtem Kobainem.

Pokud si nejste jistí, co byste měli očekávat, třeba si vzpomenete na film Návrat do Cold Mountain s Nicole Kidman a Jude Law v hlavních rolích, kde Tim mj. učil zpívat Nicole Kidman, Elvise Costella and Stinga staré “Shape note” chorály z 19. století. Jeho píseň “I Wish The Wars Were All Over” si vybrala Joan Baez jako svoji poslední nahrávku. Kromě výše zmíněných spolupracoval např. s Jackem Whitem, Ralphem Stanleym, Stevem Reichem, Stevem Albinim, Joe Boydem, T Bone Burnettem a Alison Kraus.

Tim Eriksen si vydobyl ostruhy hraním v notoricky známém newyorském klubu CBGB s legendárními hardcore punkovými Cordelia’s Dad. Získal univerzitní titul v klasické indické hudbě v jižní Indii (veena a hlas), zatímco se po celou dobu neustále zabýval severními kořeny (Northern Roots) stylu Americana, které doloval z archivů místních knihoven a paperbacků pro podomní prodej. Coby původně punkový rebel debutoval na začátku milénia jako sólista v New York Carnegie Hall v symfonické skladbě Evana Chamberse „The Old Burying Ground“. Do New Yorku se vrátil na několik vyprodaných koncertů v jazzovém “hlavním městě světa“, klubu Blue Note, jako zvláštní host světového jazzového inovátora Omara Sosy. Jejich společné album s názvem „Across the Divide“ (Half Note, 2009) bylo 2x nominováno na cenu Latin Grammy.

VSTUPENKY: https://goout.net/cs/koncerty/tim-eriksen/wsyhf/+wovnp/

www.youtube.com/user/batfancy
www.timeriksenmusic.com
www.facebook.com/timeriksenmusic

[/trim]
[trim length="250"]

Nejosobnější album své hudební kariéry vydal 7. února na labelu Indies Scope písničkář David Pomahač

Ve srovnání s Pomahačovým předchozím projektem, urban-folkovým duem Kieslowski, značí novinka Do tmy je daleko posun v tvorbě, ať už v textech jdoucích na dřeň či příklonem k elektronice. Svůj podíl na tom nese i citlivá produkce Tomáše Havlena (Zvíře jménem podzim, Spomenik, Post-hudba aj.)

„Je to má zpověď o každodenním hledání světla, aniž bych si byl jistej, že vůbec někde nějaký je. O životě ve tmě s depresema, o všudypřítomným pocitu samoty, o lásce, kterou umím jen těžko dát najevo, o ztrátách a chuti se z toho všeho dostat a vidět světlo, cítit teplo. Myslím, že osobnější album bejt nemohlo. Odhalil jsem úplně všechno,“ říká Pomahač.

David Pomahač založil projekt Bez peří, devět let strávil v Houpacích koních, tři roky prožíval večírek doprovodné kapely Xaviera Baumaxy. Rok 2010 dal vzniknout duu Kieslowski. Písně stojící na zvuku kytary, piana, dvou hlasech a Davidových textech si získaly početnou fanouškovskou základnu a naplněné koncerty doma i v zahraničí. Kieslowski vydali tři alba, několik EP, byli nominováni na hudební cenu Apollo.

Miniturné k novince Do tmy je daleko zahájí Pomahač 21. 2. v Třebíči, dále vystoupí 22. 2. v Novém Městě na Moravě, 27. 2. v Plzni a na konec 11. března v pražském Café V lese, kde proběhne křest alba Do tmy je daleko. Pomahače čekají také festivaly, třeba Žižkovská noc či poličský Colour Meeting.

www.facebook.com/davidpomahacmusic

YouTube:

Stíny

Do tmy je daleko

 

[/trim]
[trim length="250"]

DUBIOZA KOLEKTIV se vrací po 5 letech do ČR na 3 klubové koncerty. Bosenská legenda vystoupí 5. a 6. února v pražské Meetfactory a 7. února v brněnské Flédě. České koncerty představují začátek turné k novému albu #fakenews, které vyjde těsně předtím, 28. ledna. Spolu s ním kapela představí i novou show. Všechny koncerty jsou předem vyprodány.

[/trim]
[trim length="250"]

Křehký písničkář s duší rockera a něžný rocker v pozici písničkáře. Romantik, poetik a melancholik v jednom balení s písněmi o hledání toho, co vlastně hledáme úplně všichni. David Pomahač uvádí svou sólovou dráhu singlem Stíny z připravovaného, prozatím bezejmenného, alba. K natáčení přizval hosty – syna Jáchyma, jež Davida často doprovází i na pódiu, belgického skladatele a hudebníka Guye van Nuetena a Tomáše Havlena, který desku produkuje a míchá. 

“Stíny jsou mý strachy, strach je můj stín. Bojím se nespavosti, živejch snů a reality, který nerozumim…a taky taková moje malá popová píseň, která vychází včetně tanečního remixu od Soundocana tedy Jana Čechtického z Ohm Square,” říká k singlu David Pomahač.

David Pomahač založil projekt Bez peří, devět let strávil v Houpacích koních, tři roky prožíval večírek doprovodné kapely Xaviera Baumaxy. Rok 2010 dal vzniknout urban folkovému duu Kieslowski. Intimní výpovědi stojící na zvuku kytary, piana, dvou hlasech a Davidových textech si získaly početnou fanouškovskou základnu a naplněné koncerty doma i v zahraničí. Kieslowski vydali tři alba, několik EP, byli nominováni na hudební cenu Apollo.

Kromě připravované sólovky, již  pokřtí v 30. ledna 2020 v pražském Café V lese, pokračuje Pomahač ve spolupráci s Martinem “Bonusem” Tvrdým na projektu Tvrdý/Pomahač. Je také iniciátorem koncertní série Slow sessions. Deska vyjde na labelu Indies Scope.

 

[/trim]
[trim length="250"]

Ať už se vám líbí country, irish-punk na způsob The Pogues, křehké písně Sinnead O’Connor, mužné balady Glena Hansarda či třeba hvězdní U2, vězte, že někde u kořenů těchto a mnoha dalších muzikantů lze najít pramen, ze kterého všichni čerpají: irskou hudbu. A mezi ty, kdo staletou bohatou tradici úspěšně a po svém přenášejí do 21. století patří Ye Vagabonds.

Jejich poslední album The Hare’s Lament, zpracovávající tradiční písně i objevy z unikátního rodinného archivu, vyšlo letos na jaře. Ye Vagabonds za něj získali několik nominací na ceny BBC Radio 2 Folk Awards a RTÉ Radio 1 Folk Awards a stali se kandidáty na senzaci roku.

Bratři Brían a Diarmuid Mac Gloinnové, od mala obklopeni hudbou, prošli nenahraditelnou školou pouličního hraní. Když z rodného Carlow přesídlili do Dublinu, brzy se stali pevnou součástí tamní folkové a bluesové hudební scény. Debutové eponymní album z roku 2017 přineslo originální směs irské tradice, anglického folku i záoceánské apalačské muziky a zaujalo jak v Irsku tak ve Spojeném království. K jejich vzestupu výrazně přispěl i Glen Hansard, který Ye Vagabonds vzal s sebou na evropské turné v roce 2015 a o rok později je pozval na velký reprezentativní koncert Imagining Home do National Concert Hall of Ireland.

17. prosince máte šanci slyšet tuhle čerstvou irskou krev poprvé naživo v Praze, v dejvickém Potrvá. Vstupenky budou k dostání na místě za cenu 250 Kč.

[/trim]
[trim length="250"]

LAUREN RUTH WARD je přírodní úkaz. Hudební kritika o ní mluví jako o spojení Janis Joplin, Florence Welch a Courtney Barnett. Ve svých textech popisuje své životní zážitky a drsně i s chvěním sdílí svou zranitelnost i sílu. Její koncerty, ať už s kapelou, která flirtuje s 50′-60′ rock’n’rollem, nebo jen s kytarou, jsou plné syrových a niterných emocí.

Lauren vydala v loňském roce své debutové album „Well, Hell“, které ji představilo celosvětovému publiku a sklidilo uznání v médiích jako jsou NYLON, Noisey, Consequence Of Sound, The Los Angeles Times, Indie Shuffle a další. V USA hraje před vyprodanými sály a na pódiu se potkala s tak rozdílnými umělci jako jsou Keith Urban, Shirley Manson, Eddie Vedder, Shakey Graves, LP nebo Liz Phair. Jako poctu k narozeninám Grace Slick vydala vloni také singl „White Rabbit“ a k nedožitým 75. narozeninám Jima Morrisona 7-mi písňové tribute album „Happy Birthday Jim“ včetně videí ke všem 7 písním. Letos už stihla vydat dalších 6 singlů a 3 videa + spolu s Desi Valentine singl „Same Soul“ pro Jack Daniels.

Lauren Ruth Ward je posedlá objevováním sebe samé a nechává se inspirovat vším. V „Aging Actress“, jednom ze svých bočních projektů, spojila své síly s Chrisem Hessem ze SWIMM, režírovala a produkovala hudební video „Incognito“ Alicie Blue a příští rok plánuje vydání dalších 12 písní a 5 videí.

V Praze se objeví se svým kytaristou a spoluautorem jejích písní, Eduardem Riverou.

https://laurenruthwardmusic.com
https://www.youtube.com/channel/UC8dfUJJ-3op3B5wF5uono0w
https://www.instagram.com/laurenruthward/
https://www.facebook.com/laurenruthwardmusic/

[/trim]
[trim length="250"]

FlookNezapomenutelné příběhy beze slov

Text: Jiří Moravčík

Návrat kultovní anglo-irské skupiny Flook po čtrnácti letech má doslova nádech senzace. Vynikající album Ancorastíhané oslavnými recenzemi bylo bez dlouhých řečí v prestižní anketě BBC Radio 2 Folk Awards nominováno na nahrávku roku 2019 a kvarteto na bouřlivých koncertech znovu potvrzuje dávné upozornění magazínu fRoots: „Připravte se na subtilní oheň, hráčský důvtip a rytmickou sílu. Ti báječní lidé na vás z rohu hojnosti vylijí tolik velebného muzikantství, až se z toho málem zalknete.“ Čtveřice vystoupí po třinácti letech v Čechách, fanoušci z celé republiky míří 12. listopadu do pražského Rock Café.

Návrat v takovém stylu nebude pro příznivce Flook asi žádné překvapení, natolik jedinečná skupina předhonila kdysi dobu, nicméně i ti nejvěrnější začali v uplynulých letech spíš vzpomínat než předpokládat, že ji ještě někdy spatří či uslyší z nahrávky. Nedoufali ani pamětníci explozivního pražského koncertu z roku 2006, kdy Flook lidem nadobro vymazali z hlavy poslední zbytky otravné new age keltománie.

Rozrazit dveře, jako by je zavřeli teprve včera, nebylo pro Flook příliš složité. Jejich přetrvávající úspěch pramení ze zcela intuitivního napojení čtyř brilantních instrumentalistů s nezměrnou fantazií, kterým na sebe prostě stačí kývnout, začít hrát a neustále na sebe reagovat, důvěřovat si, mít nezpochybnitelnou víru v sebe navzájem.

„Dávám dobrý pozor, jak se ostatní tváří, vnímám, co si myslí, a pokud vidím záblesk zájmu, pak je vše v pořádku a začínám ztrácet zábrany, “vysvětlila flétnistka a akordeonistka Sarah Allen. Spolu s Edem Boydem (kytara, buzuki, klavír), Brianem Finneganem (tin whistle, flétna) a bodhranistou John Joe Kellym patří mezi nejvýraznější hráče irské a britské moderní tradiční scény. Sami za sebe i s jinými: Sarah mimo jiné dlouho hrála s The Waterboys, Ed je zároveň členem famózní skupiny Lúnasa, Brian vydává pozlacené sólové desky a John Joe zůstává tím, čím byl vždy: pravděpodobně nejlepším světovým hráčem na bodhrán. Jak říká Ed: „Kdo potřebuje bicí soupravu, když má Johna?“

V erbu mají Flook vášeň a dovednost. Nakládají s druhem horečné energie a ustavičně zdokonalovaným aranžérským citem pro komunikaci mezi nástroji a jejich vzájemné ovlivňování. I při pověstné pekelné rychlosti vnímáte u Flook požitkářské pohrávání si se silnými melodiemi, jejich intuici pro prchavou lyričnost, vracející se v mnoha ozvěnách. Nepotřebují hlasy ani slova a přesto vyprávějí nezapomenutelné příběhy. Irskou tradiční hudbu berou Flook jako neuzavřený prostor, v němž s neúnavným důvtipem novátorsky mísí dávné dědictví s moderním rozhledem a přesahy do Bretaně, Středomoří nebo jazzu.

Flook určitě poznáte na první poslech: dvě flétny, navíc každá z jiného hudebního žánru, dávají skupině punc naprosté originality. Začínala jsem s klasickou flétnou a hrála hlavně na příčnou flétnu a altovku, nevycházím z prostředí tradiční hudby. S klasickou hudbou jsem sekla, když jsem se dostala k jazzu. Začala jsem znovu improvizovat a cítila se k tradové scéně přitahována, i když o sobě stále nemluvím jako o tradové hudebnici. Jsem takový podivný hybrid,” tvrdí o sobě Sarah.

Po celou dobu dvacetiletého příběhu, do kterého zpočátku patřil také flétnista Michael McGoldrick, připomíná kvartet žraloka – nadobro se zastavit, zemře. Ani během několikaleté hibernace, ukončené nesmlouvaným voláním fanoušků po návratu, Sarah aspol. nelenili: věnovali se vlastním projektům a přemýšlení o budoucnosti. Název nového alba Ancora z latiny překládáme jako kotvu; znamená ale také naději a nejvíc se podle Eda vztahuje k citátu Michelangela, který v sedmaosmdesáti letech prohlásil:“ancora imparo” – tedy stále se učím. Jak příznačné pro Flook! Vždyť jim by stačilo jen pokračovat, navázat na předešlé úspěchy, jet na jistotu. Jenomže to by nebyli oni – kapela neustále čelící dalším výzvám. Většinu skladeb složila Sarah s Brianem, nerozpakovali se však vypůjčovat a inovativně se napojit na melodie současných hvězd: irského dudáka Jarlatha Hendersona nebo fenomenální houslistky Zoë Conway.

Na zdání, že Flook se dokážou pouze odpočítat a vyrazit do irského trance zapomeňte: nadále ohromují složitě aranžovanou a propracovanou, s bohatým doprovodem netradičních nástrojů vyšperkovanou hudbou, bez soucitu s tradicionalismem. Posloucháme sakra moderní ozvěnu tradic a věrohodně obhájenou nutnost nezastavit se – ano, jak ten žralok. Nemůžeme ani opomenout exkluzivní hosty alba Ancora, kdy co jméno, to rána do stolu: Phil Cunningham (klavír), Amadou Diagne (perkuse), Philip Henry (lap steel guitar), Trevor Hutchinson (kontrabas), Matthias Loibner (hurdy-gurdy), Patsy Reid (cello, viola) nebo Mark Tucker (theremin).

I bez nich si listopadový koncert Flook nenechte ujít – byli byste sami proti sobě. A přišli o možnost zažít „čtyři skvělé hudebníky a čtyřnásobně skvělou hudbu”.

[/trim]
[trim length="250"]

Během svého vystoupení v Polsku minulý víkend (na Cieszanów Rock Festivalu) Dubioza kolektiv převzali cenu Złoty Bączek za nejlepší vystoupení zahraničního umělce na festivalu Pol’and’Rock 2018 (dříve Przystanek Woodstock). Gratulujeme!!!

[/trim]