[trim length="250"]

Nive Nielsen je grónská zpěvačka, která se svou kapelou The Deer Children jezdí po světě a společně hrají vlastní, hlučné, folkové písně, občas se špetkou vokálního jazzu nebo kovbojských balad a skřítkovskou ozvěnou.

Kdybyste shromáždili na jedno místo nejlepší světové spisovatele dětských knih, nemohli by vymyslet nikoho jako je Nive Nielsen. Její umělecká biografie je neuvěřitelnější než jakákoli fikce. Svůj úplně první koncert odehrála pro dánskou královnu v přímém televizním přenosu. Brzy na to hrála v hollywoodském filmu “The New World” po boku Colina Farrella. Pokud je vám to málo, tak nezapomeňte, že patří k Inuitům, tedy Inukům, původním obyvatelům Grónska. Tam, kde žije, celé léto nezapadá slunce.

Několik dalších faktů: Její první album Nive Sings! produkoval nikdo menší než John Parish (P.J. Harvey aj.) a hned za něj získala v USA IMA – Independent Music Award. Na produkci a nahrávání dalšího alba Nive and The Deer Children – “Feet First” – se podíleli Howe Gelb (Giant Sand), Ralph Carney (Tom Waits) a opět  John Parish a deska je znovu nominována na IMAward. Vedle toho má Nive za sebou spolupráci s přáteli z takových hvězdných indie part jako jsou The Black Keys nebo Wolf Parade. Ještě překvapivější je ale fakt, že její neuvěřitelný příběh se pojí s její vlastní schopností neuvěřitelné příběhy vyprávět nebo je vyjádřit jen svým vroucím nebo pronikavým hlasem. Někdy vibruje archaickými výkřiky, jindy zpívá jako dětským šepotem.

Její písně jakoby pocházely z knihy příběhů, které se nikdy nestaly. Můžou být odkudkoli a je těžké říct, z jaké jsou doby. Jsou to hlučící folkové nápěvy na indie steroidech, precizně zahrané její mezinárodní skupinou velmi vynalézavých muzikantů. Její písně mají v sobě něco, díky čemuž se vám neodbytně usadí v hlavě a není to jen proto, že je napsala jediná grónsko-inuitská indie kapela, kterou znáte. Jsou to sněžné písně? Je to Inuit Indie rock? Ať je to cokoli, měli byste si to pořádně poslechnout.

Nive and The Deer Children jsou:

Nive Nielsen – píše písně, zpívá, hraje na kytaru a ukulele,
Jan de Vroede – produkuje písně a hraje na cokoli, co leží v jeho dosahu, většinou věci se strunami a klávesami,
Charlie – kytara, banjo, pila a všechno drnkání,
Jeppe Skovbakke – basa a všechny hluboké tóny,
Andrew Collberg – bicí a tak,
Salik Parbst + Nicolaj Brandt – dechy a různé cingrlátka…

PRESS

“Nieve Nielsen makes folk interesting with a hint of rock and grunge” Fresh Beats 365

“These songs are shape-shifting beasts that twist as soon as you think you’ve got them pinned down” Folk Radio UK

Fullmoonzine.cz – interview 11/2017
Penny Black Music – interview 04/2016
Folk Radio UK – interview 02/2016
Glitterhouse Rec. – “Feet First” album press release, 11/2015
Glitterhouse Rec. – “Nive Sings!” album press release, 05/2012



[/trim]
[trim length="250"]

Terne Čhave jsou považováni za jednu z nejstarších, ale také nejúspěšnějších českých romských skupin. Doma hráli na všech velkých a kupě malých festivalů a projeli také velkou část Evropy, od Polska, Slovenska a Maďarska přes Itálii, Španělsko, Francii, Benelux, Německo až po Anglii a Skotsko.

Terne Čhave představují na české i evropské hudební scéně jedinečný fenomén. Již od svých počátků, které sahají do 80. let, se drží romských kořenů, ale jako jedna z mála (původně) romských kapel se nespokojují s nekonečnými variacemi na klasický romský folklór. Potřeba hledání výrazu, který by odrážel nejen hudební zkušenost jednotlivých muzikantů, ale i osobní pohled na svět, vede k tomu, že se v jejich hudbě objevují prvky mnoha různých stylů (rock, folk, ska, blues, jazz, funk, world music…) nebo energie ulice.

Možná vás napadlo, co je to vlastně ta „romská hudba“? Cymbál, husle a brača? To už ale dávno neplatí… Romové byli odjakživa hudební všežravci a dokázali si přizpůsobit hudbu jakékoli země a doby, ve které žili, k obrazu svému. Stejně tak se i Terne Čhave zmocnili nástrojů dnešních rockových kapel a spojili jejich potenciál se svou pověstnou energií. Jejich romství se projevuje v osobitých melodiích a zejména v romských textech, ve kterých zpívají o místě dnešních Romů (a vlastně všech lidí) v neustále se měnícím světě, o hledání vlastní cesty a identity, ale i o tématech, jako jsou peníze, práce a jídlo (halušky). Inspiraci čerpají z vlastních zkušeností a příběhů, díky čemuž jsou texty autentické, bez ohraných klišé nebo patosu. Kapela sama si ale se svým stylem moc hlavu neláme a ani vám na podobné úvahy nezbude čas, většina skladeb se totiž odehrává v ďábelském tempu. Pokud byste ale samou zvědavostí nemohli usnout, prozradíme vám, že tohle je skutečný cikánský rock’n’roll alias ROM’N’ROLL!!!

Co si z hudby Terne Čhave odnesete, je zcela na vás. 9 z 10 psychologů ale garantuje, že tento příval pozitivní energie a emocí je tím nejlepším lékem na deprese. Vždyť na co by nám byly problémy, kdybychom se z nich nemohli vyzpívat a vytancovat?!


[/trim]
[trim length="250"]

Bylo nebylo, před dávnými lety (2003), v pochybném koutě světa a zemi zvané Bosna a Hercegovina se parta kamarádů rozhodla založit kapelu. Nebyla to ale obyčejná kapela, protože oni ji rozhodně nezakládali za obyčejných okolností. Pravda, vedle místních balkánských ingrediencí se v jejich hudbě objevily i globální vlivy celého světa: ska, punk, reggae, dub, elektronika, hip-hop. Ale nefungoval tam žádný hudební byznys, nebyly téměř žádné koncerty, žádný prostor pro kulturní ani politické vyjádření mladých lidí. Ve skutečnosti se celý region zmítal v hluboké morální krizi a poválečné ekonomické stagnaci. Z tohoto marasmu se zrodili DUBIOZA KOLEKTIV. Nikoli ovšem potichu, ale kopali kolem sebe a křičeli, vynášeli na světlo tabuizovaná a přehlížená témata a důrazně si vynutili pozornost. Tak vznikl fenomén, který od té doby oslovil statisíce lidí na celém světě a dodnes neztratil ani píď ze své síly a údernosti.

První eponymní album „Dubioza Kolektiv“ z roku 2004 prolomilo svým entuziasmem poválečnou bosenskou letargii, druhé CD „Dubnamite“ už pověst kapely přeneslo přes hranice domoviny. V roce 2008 album „Firma Illegal“, tvrdě se vymezující proti nacionalistickému establishmentu, oslovilo už celý Balkán, podobně jako tvrdý střet s ultrakapitalistickým showbyznysem na albu „5 do 12“, které Dubioza Kolektiv dali k volnému stažení na svoji stránku dubioza.org. Zhruba v tomto čase si stále populárnější balkánské party všiml Bill Gould z Faith No More, na jehož labelu Koolarrow records vyšlo páté album „Wild Wild East“, které Dubioza Kolektiv definitivně usadilo na mezinárodní scénu. Následovala další alba „Apsurdistan“ a „Pjesmice za djecu i odrasle“ v rodné bosenštině a anglicky zpívané „Happy Machine“ a veleúspěšné singly “Kažu”, „Free.mp3“ a „No Escape (from Balkan)“. Na těchto nahrávkách se spolupodílela taková jména, jako Manu ChaoBenji Webbze Skindred, katalánští La Pegatina, pundžábský zpěvák BEE2, makedonský trumpetista Džambo Agušev a další. Desáté album #fakenews, se znovu hostujícím Manu Chao, vyjde v lednu 2020.

Desítky miliónů shlédnutí na sítích, sólo koncerty v desetitisícových balkánských arénách v Záhřebu, Bělehradě, Lublani, Pule, Rijece, Splitu, Sarajevu nebo Sofii, vyprodané koncerty v USA, Kanadě a napříč Evropou, od Londýna, Dublinu či Osla přes Amsterdam, Berlín, Prahu, Budapešť, Vídeň až po Madrid. Také úspěšné sety na velkých festivalech, včetně Glastonbury, Roskilde, Lollapalooza, Boomtown Fair, Sziget a mnoha dalších. Rekord v návštěvnosti na Fusion Stage Exit festivalu a vystoupení před půlmiliónem fanoušků na Pol’and’Rock festivalu, kteří jim v roce 2018 v hlasování publika přiřkli cenu Złoty Bączek za nejlepší zahraniční koncertní set. Jejich koncertní aktivita bere dech, ročně odehrají zruba 100 koncertů. To je stručná bilance kapely za posledních pár let.

Dubioza Kolektiv se během let stali největší balkánskou a pravděpodobně i východoevropskou kapelou současnosti. Důvody jejich oblíbenosti jsou nasnadě: jak ukazuje historie kapely, tihle hoši se nezastaví, dokud nedosáhnou svého. Pokud hledáte mačistické siláky, motivované penězi a vlastním egem, tak ty tady nenajdete. Dubioza Kolektiv nejsou žádné nablýskané MTV gansta-rap hvězdy, hrající si na drsné hochy a placené z reklam na poslední módu. Zato můžete čekat kapelu, jejíž život a hudbu formovaly válečné zkušenosti, které ale dokázala přetavit do pozitivního poselství, z něhož na vás dýchne závan čerstvého vzduchu. Kapelu, která zní jako žádná jiná na současné scéně. A pokud jste otevření novým zkušenostem, jejich přístup k životu může změnit i ten váš.

DISKOGRAFIE

2004    Dubioza kolektiv / Gramofon Rec.
2004    EP Open Wide / Gramofon Rec.
2006    Dubnamite / Gramofon Rec.
2007    Unpopular Singles / Gramofon Rec.
2008    Firma Ilegal / EKIPA / Menart / PGPRTS
2010    5 do12 / Menart
2011    Wild Wild East / Koolarrow Rec.
2013    Apsurdistan / Password Prod.
2015    Happy Machine EP / Password Prod.
2016    Happy Machine / Koolarrow Rec.
2017    Pjesmice za djecu i odrasle
2020   #fakenews / Menart

PRESS

Dubioza kolektiv: stále stejné zprávy (FullMoon Magazine #64, 08/2016)


[/trim]
[trim length="250"]

“Savage sings like salvation depends on it – though not hers.” The Guardian

“Savage is a hypnotiser, she’s got me and she’ll get you.” 5/5 – The Herald Sun

“country punk’n’roll coming out of the blackness with more power than the wind.”
Rolling Stone Australia

Cash Savage and The Last Drinks je šestihlavé hudební monstrum z australského Melbourne. Kapela, vyhlášená po nejlepších klubech Austrálie svými nespoutanými koncerty, hypnotizuje publikum nezaměnitelnou směsí zhýralého blues, alternativní country, garážového rock’n’rollu a odzbrojující otevřeností svých textů. Frontwoman kapely, zpěvačka, skladatelka, trenérka fotbalového týmu Old Bar Unicorns a vypravěčka strhujících příběhu Cash Savage, která je proslulá svým chraplavým hlasem a nepředvídatelnými vystupy na koncertech, má zjevně hudbu v krvi – věnují se jí všichni její bratři, sestra i matka a její strýc Conway Savage je členem nechvalně známých Bad Seeds Nicka Cavea. Koncerty Cash Savage and The Last Drinks, při kterých publiku rychle stoupá tlak, jsou postaveny na sebezničující upřímnosti jejích textů, hypnotických rytmech a syrovém zvuku skvěle sehrané kapely, evokujícím špatně skrývané vášně a násilí.

Cash Savage and The Last Drinks se na scéně objevili v roce 2011 a rychle si získali místo na předních australských festivalech, jako Meredith Music Festival, Deni Blues, Roots and Wave Rock WA nebo Australian World Music Expo. Cash samotná ale brázdila s kytarou Austrálii již od roku 2009. Pověst kapely už ale doletěla i přes oceán a v roce 2015 absolvovali Cash Savage and The Last Drinks své první evropské turné. Mj. zahráli s velkým ohlasem i na na Colours of Ostrava.

Extatické vzestupy a zničující pády roku 2015 formovaly “One Of Us“, třetí, předposlední, album Cash Savage. Patří tam její sňatek, evropské turné a ztráta několika blízkých přátel a členů rodiny. Po dlouhém období, kdy na sebe nechala působit tyto emocionální události a psala texty, zamířila Cash Savage do studia, vytočila volume na zesilovači naplno a začala skládat skladby pro nové album. „One Of Us“ produkoval opět Nick Finch z Graveyard Train a vyšlo v červenci 2016 u Mistletone Records. Deska navazuje na kritikou oslavované předchozí album „The Hypnotiser“ a představuje skvělou kolekci stylově zahraného temného blues country, kterým se kapela proslavila.

Na podzimí turné 2018 přivezla kapela nové album. S novinkou “Good Citizens” se Cash Savage dostává ještě mnohem dál. Coby příslušnice LGBTQI komunity velice citlivě vnímá problematiku manželství stejného pohlaví. V prvním singlu Better Than Them (ZDE) otevřeně popisuje vlastní zkušenosti tohoto druhu. Celé album Good Citizens je věnováno veskrze osobním tématům, potažmo nepřístojnostem a nepokojům, které hýbají celým současným světem. I’m thinking violence is the answer,“ říká Cash Savage, které často až nepříjemné reflexe moderní společnosti nezabránily v tom, aby novou desku naplnila až po okraj výraznými hity, a její The Last Drinks je podtrhují fantasticky sevřeným hudebním doprovodem. Album Good Citizens je bezpochyby prozatímním vrcholem jejich společné cesty.

PRESS

“But it’s live that Savage and her Last Drinks come into their own. This was one hell of a powerful, confident and intense show.” FBi Radio

“…korunu tomu všemu nasadila Cash Savage s kapelou The Last Drinks. V případě téhle australské dračice se pořadatelé s popisem v průvodci nesekli a v jejím hlasu jsme našli pokušení i vykoupení. Drsná Australanka působila jako protiklad křehké krásky St. Vincent, přesto je jedno spojovalo: fantastická hudba, i když zcela jiného žánru.“ Svrap.cz/Colours 2015

„Opět nadchla Drive Stage – především trojice koncertů Cash Savage and The Last Drinks, Electro DeLuxe a Heymoonshaker.“ Ostravan.cz/Colours 2015

„Zkrátka, velkej zážitek.“ Bluesmusic.cz


[/trim]