[trim length="250"]

Andrew Combs (US), Support Alasdair Bouch (UK), 13.9.2022, Café V lese. Více informací a vstupenky ZDE.

[/trim]
[trim length="250"]

Daniel Romano’s Outfit (CA), Guest: Adrian T. Bell (UK/CZ), Support Carson McHone (US), 26.6.2022, Cross Club Open Air. Více informací a vstupenky ZDE.

[/trim]
[trim length="250"]

RHYECE O’NEILL je australský písničkář, muzikant, tulák, tesař, stavební dělník, lovec, odborový předák, DJ, básník a spisovatel, bluesman a pankáč v jedné osobě. Pochází ze South Gippsland v australské Victorii a jeho řemeslem je především psané slovo. V roce 2017 shromáždil svou poezii a písně na své první album Übermensch Blues. Coby plodný básník, prozaik a písničkář dokončil několik románů, z nichž „Run To The Dust“ vychází z jeho zkušeností odborového předáka, který vedl pracovní spor při práci na obrovském stavebním projektu v poušti, v outbacku. V té době také vznikla velká část jeho druhého alba Death of a Gringo. Na kontě má také sbírku básní „The Condition Report 45“.

Sólově nebo s kapelou hrál po a barech a sálech v celém australském vnitrozemí i ve městech na pobřeží. Absolvoval turné nebo vystoupení s kapelami The Beasts of Bourbon, The Ape, The Brian Jonestown Massacre, Spencer P. Jones a dalšími. Jeho hudba je směsí pouštního blues, garážového rock & rollu, outlaw country a psychedelie a mezi svými vzory jmenuje Iggyho Popa, Rowlanda S. Howarda, Einstürzende Neubauten, The Bad Seeds, Stanforda Clarkea, W. H. Audena, Arthura Rimbauda, PJ Harvey, Sylvii Plath, Patti Smith, Henryho Millera, Townese Van Zandta, Dostojevského, Lightnin‘ Hopkinse, Johna Lee Hookera a Boba Dylana.

V roce 2018 vydal se svou bývalou kapelou The Narodniks album Death of a Gringo u francouzského vydavatelství Beast Records. Po vydání tohoto alba se kapela vydala na evropské turné, během kterého odehrála více než 40 koncertů po celém kontinentu, včetně tří vystoupení na legendárním festivalu Binic Blues ve Francii. Během pobytu v České republice nahrávali ve studiu SONO Rec. s Milanem Cimfe. Z této spolupráce, částečně na dálku, vzniklo v roce 2019 prorocké album Los Diablos, zatímco mezitím doma v Austrálii natočil s Hannah Jane akustické album Junk In The Valley.

V červenci 2019 v melbournském Cactus Room vzdal Rhyece O’Neill hold australské kultovní filmové klasice Wake in Fright. Se svou kapelou provedl živý originální soundtrack, který šokoval a nadchl vyprodaný sál. Gotická bluesová kytara, hybná basa a psychotické boogie bicí vytvořily ohromující doprovod pro dialogy a téma filmu.

Zkraje roku 2021 prožil ve snu vizi, sbalil si věci do auta a ještě té noci vyrazil pryč z Victorie, která již byla uzavřena uprostřed pandemie. Téměř třičtvrtě roku roku potom cestoval a žil v lesích a buši východního pobřeží Austrálie, od svého rodného South Gippslandu až po větrné pobřeží Cooktownu v dalekém severním Queenslandu. Po návratu se usadil v Brisbane, kde založil novou kapelu, protože jeho původní spoluhráči uvízli v Melbourne.

V lednu 2022 vydal EP Road To Damascus (Journey to Bunya), další album bude následovat ještě tento rok. Současně plánuje přesídlit do Evropy, do Čech, takže od června 2022 bude kdykoli dostupný pro koncerty v ČR a Evropě.

PRESS

“Think Nick Cave & The Bad Seeds meets the old school sounds of The Veils meets Mark Lanegan… Filled with tension and drunken swagger with a deliciously complementing haunting violin: Australian singer songwriter Rhyece O’Neill impresses us with „The Fire in You.“ Gobsmag.nl 

„Ubermensch Blues“ grabs you first time and you’ll be returning over and over. It’s a sound investment, if not essential. i94bar.com

Christmas, Jesus, and modern visions of hell: we chat with Rhyece O’Neill, Happy Mag


[/trim]
[trim length="250"]

Frankie & The Deadbeats (v překladu budižkničemové, ztroskotanci nebo všiváci), je spolčení mužů pochybné reputace, jako hudební skupina však míří vysoko. Ze zaplivaných lokálů, kde nahlas a v potu tváře hráli punk a rock’n’roll, totiž už níž ani mířit nelze. Nyní ale vyslechli volání svého srdce a s muzikou, která jim koluje v krvi už od dětství, prožitého u táboráků, hodlají dobýt srdce posluchačů Country Rádia, stejně jako přesvědčit posluchače všech ostatních rádií, že country není žádná Popelka a klobouky, košile a koňáky jsou prostě cool. Frankie & The Deadbeats ale také věří, že country hudba je tady pro všechny, nehledě na barvu kůže nebo sexuální orientaci. Prostěradla patří na postel, ne na hlavu.

Ačkoli jsou Frankie & The Deadbeats pořád ještě docela čerstvou novinkou na české scéně (kapela vznikla v srpnu 2020), jednotliví muzikanti mají za sebou pohnutou historii v kapelách jako Hanba, Prague Conspiracy, Unholy Preachers, TiNG, Inverta Storca a dalších. V dubnu 2021 vydali na platformě Bandcamp svůj první singl “Let It Rain”, v červenci singl/video “Cowboys & Dreamers” a 1. září 2021 vyšlo u vydavatelství Pushteek Rec. album “The Shining” (poslechněte si ZDE). Výsledkem první koncertní sezóny Frankie & The Deadbeats je zjištění velké části publika, že mají rádi country, i když si to nikdy dřív nemysleli. Na shledanou v Nashvillu!

Sestava:
František Knuth – zpěv, akustická kytara
Jakub Siňor – elektrická kytara
Miller Harrison – pedal steel kytara
Štěpán Kouba – baskytara
Martin Slezák – bicí

PRESS

Rozhovor: Frankie & The Deadbeats jsou jednoznačně city cowboys (Frontman.cz 2021)

Profil: V duši poušť a hodně country (Headliner, 2021)

Podcast: O čem sní městští kovbojové? (Radio Wave, 2021)

Rozhovor: Málokteré české country je tak cool jako Frankie & The Deadbeats (Frontman.cz, 2021)

Recenze: Zasnění kovbojové Frankie & The Deadbeats debutují výraznou deskou „The Shining“ (Musicserver, 2021)


[/trim]
[trim length="250"]

Kytara, ukulele, folk, blues, tango, americana a dolce vita, tak zní ve zkratce italské duo Ilaria Graziano & Francesco Forni. Své písně zpívají anglicky, francouzsky, španělsky a přirozeně také v italštině. Na jejich nezapomenutelných koncertech se cítíte jako na cestě, spojující Mexiko,Texas a Argentinu s jejich rodnou Neapolí. I když je občas někdo přirovnává k dvojicím jako Snakefarm, The White Stripes, Gillian Welch a David Rawlings nebo Isobel Campbell s Markem Laneganem, Ilaria a Francesco mají svůj vlastní hudební recept, postavený na jednoduchých ingrediencích – výrazných hlasech a akustických nástrojích. Oba dva mají kořeny u divadla a filmu a na kontě nespočet spoluprací s umělci jako Yoko Kanno, Marianne Faithfull, Roberto Saviano nebo Paolo Sorrentino. Ve spojení s jejich spagetti-westernovými hudebními výlety nelze nevzpomenout na velkou tradici italských filmových skladatelů jako jsou Ennio Morricone, Nicola Piovani, Riz Ortolani a dalších. Není divu, že dramatická nálada některých jejich písní mnohdy filmový soundtrack připomíná.

Na svém posledním albu „Twinkle Twinkle“se inspirovali svými cestami a univerzálními zážitky v čase a prostoru, které ovlivňují naše emoce a rozhodnutí. Název alba odkazuje k nejjednodušší, ale věčné melodii a představuje zvláštní jiskru, odlišnou pro každého z nás. Hvězdu, která nám svítí v noci a ukazuje nám směr v jakémkoli zmatku, mlze, v temnotě.


[/trim]
[trim length="250"]

Vypadá to, že písně Toma Waitse se již staly kategorií a žánrem samy o sobě. Důkazem toho je jedna z místních senzací New York City, dámské trio VickiKristinaBarcelona. Ve svém programu The Songs Of Tom Waits  představuje písně Toma Waitse v novém světle, přičemž ctí jejich původní humor a patos. VickiKristinaBarcelona spojují Waitsovy eklektické melodie se svůdnými harmoniemi tří ženských hlasů, vypravěčskými dovednostmi všech tří muzikantek a překvapivými aranžemi.

Jméno kapely je adaptací názvu známého filmu Woody Allena, který je příběhem tří silných žen a jejich komplikovaného vztahu k jednomu muži. Příběhem hravosti, lstivosti a ženské energie, zrcadlícího se i v hudbě VickiKristinaBarcelona.

Rachelle Garniez, Amanda Homi a Terry Radigan jsou všechny ostřílené zpěvačky a muzikantky s vlastní kariérou v odlišných hudebních žánrech. Rachelle je doma na prknech kabaretu, Amanda se pohybuje mezi rytmy celého světa a Terry v žánrech jako americana a roots music. Mezi umělci, se kterými spolupracovaly jsou jména jako Jack White, Jackson Browne, Jane Siberry, Patty Loveless, Dan Penn, Ray La Montaigne nebo Thomas Dolby.

Debutové album Pawn Shop Radio vyšlo 29. května 2020.


Website | Facebook | FB událost

Koupit vstupenku – Goout.cz

 

[/trim]
[trim length="250"]

Tim Eriksen je jeden z nejpozoruhodnějších zpěváků americké „roots music“, který „spojuje kořeny a současnost s punkovou bezprostředností, která vás nechá stát s otevřenými ústy“. Muzikant neobvyklé naléhavosti a vynalézavý multiinstrumentalista, jehož interpretace starých mordýřských balad a „kostelních“ harmonií nejstarší americké hudební tradice „Sacred harp“ s všudypřítomnými stopami apalačské a irské hudby mu vynesly nadšené ohlasy publika po celém světě. Pravděpodobně jediný člověk, který stál současně na podiu s Doc Watsonem i Kurtem Kobainem.

Pokud si nejste jistí, co byste měli očekávat, třeba si vzpomenete na film Návrat do Cold Mountain s Nicole Kidman a Jude Law v hlavních rolích, kde Tim mj. učil zpívat Nicole Kidman, Elvise Costella and Stinga staré „Shape note“ chorály z 19. století. Jeho píseň „I Wish The Wars Were All Over“ si vybrala Joan Baez jako svoji poslední nahrávku. Kromě výše zmíněných spolupracoval např. s Jackem Whitem, Ralphem Stanleym, Stevem Reichem, Stevem Albinim, Joe Boydem, T Bone Burnettem a Alison Kraus.

Tim Eriksen si vydobyl ostruhy hraním v notoricky známém newyorském klubu CBGB s legendárními hardcore punkovými Cordelia’s Dad. Získal univerzitní titul v klasické indické hudbě v jižní Indii (veena a hlas), zatímco se po celou dobu neustále zabýval severními kořeny (Northern Roots) stylu Americana, které doloval z archivů místních knihoven a paperbacků pro podomní prodej. Coby původně punkový rebel debutoval na začátku milénia jako sólista v New York Carnegie Hall v symfonické skladbě Evana Chamberse „The Old Burying Ground“. Do New Yorku se vrátil na několik vyprodaných koncertů v jazzovém „hlavním městě světa“, klubu Blue Note, jako zvláštní host světového jazzového inovátora Omara Sosy. Jejich společné album s názvem „Across the Divide“ (Half Note, 2009) bylo 2x nominováno na cenu Latin Grammy.

VSTUPENKY: https://goout.net/cs/koncerty/tim-eriksen/wsyhf/+wovnp/

www.youtube.com/user/batfancy
www.timeriksenmusic.com
www.facebook.com/timeriksenmusic

[/trim]
[trim length="250"]

Možná jste už zachytili zprávu o znovuzrození Nylon Jail. Kapela, která zazářila na české scéně v letech 2012-2014 a stejně rychle zmizela v roce 2015, se po dvou letech vrací s video singly, uvádějícími nové album, které vyjde na jaře 2018. A ve stejnou dobu Nylon Jail začnou taky znovu živě vystupovat.

Je nám velkým potěšením, že můžeme být u toho a otevíráme booking koncertů Nylon Jail pro rok 2018.

Rozhovory a odkazy:

[/trim]
[trim length="250"]

“My favourite Australian band, they have a raw Australian bush sound.” – Brian Ritchie, Violent Femmes

Graveyard Train pocházejí z Melbourne v Austrálii. Původní představa těchto mladíků byla šest barytonů, zpívajících o vlkodlacích, upírech, strašidlech apod. za doprovodu freneticky šlapající country music. Ujetá idea, která ale výborně fungovala a kapele průběžně získávala další a další fanoušky po celém světě.

Co se týče jejich písní, jsou Graveyard Train vypravěči příběhů, kteří si libují v temných a hrůzostrašných místech a posouvají hranice alt-country na neprozkoumaná teritoria. Nyní ale, stejně jako jakýkoli jiný virus, zmutovala hudba Graveyard Train do něčeho mnohem vyvinutějšího, mocnějšího a účinnějšího. Banjo, dobro, bicí a elektrické kytary, stejně jako jejich originální kladivo a řetěz, přenesly intenzitu jejich proslulých živých vystoupení z Austrálie také do Spojených států. Kanady a Evropy.

Zemité country, vyšinutá psychedelie, punk s pěnou u huby a folkové balady… Graveyard Train ale nejsou country kapela. Nejsou ani folková kapela, nejsou punková kapela, nejsou pěvecký sbor a nejsou ani psychedelická kapela. Jsou tohle všechno, ale ještě něco navíc. V podstatě je to kapela jako žádná jiná.


[/trim]
[trim length="250"]

NO Blues jsou jako křižovatka, na které se potkávají folk, blues a arabská hudba. Nesmírné bohatství arabských stupnic tady nenuceně tlachá s úsečnými bluesovými riffy. Ta křižovatka se jmenuje Arabicana.

Arabicana
Slovo „Arabicana“ nenajdete v žádné encyklopedii, kromě spojení s názvem skupiny NO Blues. Kapela tak nazvala svůj unikátní mix americany (folk, blues, country) a arabské hudby. To, co začalo jako pouhý experiment, se stalo pevným hudebním žánrem.

Album Oh Yeah Habibi (2015) – deset let NO Blues a stále „in“.

Když budete pátrat po významu slova „Arabicana“ objevíte hudební žánr a jeho „vynálezce“ NO Blues. I po deseti letech, co tahle kapela začala experimentovat se spojením tradiční arabské hudby a amerického folk-blues, jejich Arabicana stále představuje naprostý unikát. Na svém posledním albu „Oh Yeah Habibi“ tradičně staví most mezi Východem a Západem a spojují břehy Nilu a Mississipi do jedné velké meandrující hudební delty.

I když je to už deset let, co se NO Blues dali dohromady, „Oh Yeah Habibi“ zní stále stejně originálně a nově jako jejich debut. Hráč na oud, Haytham Safia k tomu říká: „Vrátili jsme se zpět k podstatě spojení kytary, oudu, kontrabasu a perkusí.“ Ale na rozdíl o předchozích alb, tématy nových písní jsou aktuální události našeho světa. Písně jako „Exodus“ nebo „The World Keeps Turning“ mluví o lidech, hledajících útočiště a „Two Trains“ nebo „Gods Move“ o záležitostech kolem náboženství. „Došlo nám, že po teroristickém útoku na Charlie Hebdo můžou naše písně mít jinou energii, než jsme původně zamýšleli,“ říká basista Anne-Maarten van Heuvelen. „NO Blues od počátku představovali politické prohlášení na hudební rovině a my jsme jej nyní museli následovat i v našich textech.“ Kytarista Ad van Meurs ho doplňuje: „Nikdy jsme nebyli přímo polická kapela, to ale neznamená, že se tomu vyhýbáme.“

„Oh Yeah Habibi“ je angažovanější než předchozí alba NO Blues a kritiky i publikem oslavovaná Arabicana téhle holandské kapely má světu stále co říct. Všech 12 písní tohoto alba znamená další krok na jejich cestě ke smíření Východu se Západem.

NO Blues jsou:
Ad van Meurs (vocals, guitar),
Haytham Safia (vocals, oud),
Osama Maleegi (percussion),
Anne-Maarten van Heuvelen (vocals, bass),
Ankie Keultjes (vocals, synthesizer).

Historie
V roce 2004 Rob Kramer – umělecký ředitel productiehuis Oost-Nederland – pozval tři virtuózní muzikanty na třídenní session, jehož výsledkem měl být jejich společný koncert. Spontánně vzniklá synergie mezi Anne-Maarten van Heuvelenem (kontrabas), Ad van Meursem (kytara) a Haytham Safiou (arabská loutna oud) nakonec vedla ke stovkám koncertů a několika albům NO Blues. V roce 2007, s příchodem súdánského perkusisty Osamy Maleegi a producentky a zpěvačky Ankie Keultjes, se NO Blues rozrostli na kvintet a v této sestavě od té doby společně koncertují po celé Evropě, ale také např. v Mexiku a arabských zemích.

Diskografie:
Farewell Shalabiye (2005)
Ya Dunya (2007)
Lumen (2009)
Hela Hela (2010)
Kind of NO blues (2013)
Oh Yeah Habibi (2015)


[/trim]