[trim length="250"]

FlookNezapomenutelné příběhy beze slov

Text: Jiří Moravčík

Návrat kultovní anglo-irské skupiny Flook po čtrnácti letech má doslova nádech senzace. Vynikající album Ancorastíhané oslavnými recenzemi bylo bez dlouhých řečí v prestižní anketě BBC Radio 2 Folk Awards nominováno na nahrávku roku 2019 a kvarteto na bouřlivých koncertech znovu potvrzuje dávné upozornění magazínu fRoots: „Připravte se na subtilní oheň, hráčský důvtip a rytmickou sílu. Ti báječní lidé na vás z rohu hojnosti vylijí tolik velebného muzikantství, až se z toho málem zalknete.“ Čtveřice vystoupí po třinácti letech v Čechách, fanoušci z celé republiky míří 12. listopadu do pražského Rock Café.

Návrat v takovém stylu nebude pro příznivce Flook asi žádné překvapení, natolik jedinečná skupina předhonila kdysi dobu, nicméně i ti nejvěrnější začali v uplynulých letech spíš vzpomínat než předpokládat, že ji ještě někdy spatří či uslyší z nahrávky. Nedoufali ani pamětníci explozivního pražského koncertu z roku 2006, kdy Flook lidem nadobro vymazali z hlavy poslední zbytky otravné new age keltománie.

Rozrazit dveře, jako by je zavřeli teprve včera, nebylo pro Flook příliš složité. Jejich přetrvávající úspěch pramení ze zcela intuitivního napojení čtyř brilantních instrumentalistů s nezměrnou fantazií, kterým na sebe prostě stačí kývnout, začít hrát a neustále na sebe reagovat, důvěřovat si, mít nezpochybnitelnou víru v sebe navzájem.

„Dávám dobrý pozor, jak se ostatní tváří, vnímám, co si myslí, a pokud vidím záblesk zájmu, pak je vše v pořádku a začínám ztrácet zábrany, “vysvětlila flétnistka a akordeonistka Sarah Allen. Spolu s Edem Boydem (kytara, buzuki, klavír), Brianem Finneganem (tin whistle, flétna) a bodhranistou John Joe Kellym patří mezi nejvýraznější hráče irské a britské moderní tradiční scény. Sami za sebe i s jinými: Sarah mimo jiné dlouho hrála s The Waterboys, Ed je zároveň členem famózní skupiny Lúnasa, Brian vydává pozlacené sólové desky a John Joe zůstává tím, čím byl vždy: pravděpodobně nejlepším světovým hráčem na bodhrán. Jak říká Ed: „Kdo potřebuje bicí soupravu, když má Johna?“

V erbu mají Flook vášeň a dovednost. Nakládají s druhem horečné energie a ustavičně zdokonalovaným aranžérským citem pro komunikaci mezi nástroji a jejich vzájemné ovlivňování. I při pověstné pekelné rychlosti vnímáte u Flook požitkářské pohrávání si se silnými melodiemi, jejich intuici pro prchavou lyričnost, vracející se v mnoha ozvěnách. Nepotřebují hlasy ani slova a přesto vyprávějí nezapomenutelné příběhy. Irskou tradiční hudbu berou Flook jako neuzavřený prostor, v němž s neúnavným důvtipem novátorsky mísí dávné dědictví s moderním rozhledem a přesahy do Bretaně, Středomoří nebo jazzu.

Flook určitě poznáte na první poslech: dvě flétny, navíc každá z jiného hudebního žánru, dávají skupině punc naprosté originality. Začínala jsem s klasickou flétnou a hrála hlavně na příčnou flétnu a altovku, nevycházím z prostředí tradiční hudby. S klasickou hudbou jsem sekla, když jsem se dostala k jazzu. Začala jsem znovu improvizovat a cítila se k tradové scéně přitahována, i když o sobě stále nemluvím jako o tradové hudebnici. Jsem takový podivný hybrid,” tvrdí o sobě Sarah.

Po celou dobu dvacetiletého příběhu, do kterého zpočátku patřil také flétnista Michael McGoldrick, připomíná kvartet žraloka – nadobro se zastavit, zemře. Ani během několikaleté hibernace, ukončené nesmlouvaným voláním fanoušků po návratu, Sarah aspol. nelenili: věnovali se vlastním projektům a přemýšlení o budoucnosti. Název nového alba Ancora z latiny překládáme jako kotvu; znamená ale také naději a nejvíc se podle Eda vztahuje k citátu Michelangela, který v sedmaosmdesáti letech prohlásil:“ancora imparo” – tedy stále se učím. Jak příznačné pro Flook! Vždyť jim by stačilo jen pokračovat, navázat na předešlé úspěchy, jet na jistotu. Jenomže to by nebyli oni – kapela neustále čelící dalším výzvám. Většinu skladeb složila Sarah s Brianem, nerozpakovali se však vypůjčovat a inovativně se napojit na melodie současných hvězd: irského dudáka Jarlatha Hendersona nebo fenomenální houslistky Zoë Conway.

Na zdání, že Flook se dokážou pouze odpočítat a vyrazit do irského trance zapomeňte: nadále ohromují složitě aranžovanou a propracovanou, s bohatým doprovodem netradičních nástrojů vyšperkovanou hudbou, bez soucitu s tradicionalismem. Posloucháme sakra moderní ozvěnu tradic a věrohodně obhájenou nutnost nezastavit se – ano, jak ten žralok. Nemůžeme ani opomenout exkluzivní hosty alba Ancora, kdy co jméno, to rána do stolu: Phil Cunningham (klavír), Amadou Diagne (perkuse), Philip Henry (lap steel guitar), Trevor Hutchinson (kontrabas), Matthias Loibner (hurdy-gurdy), Patsy Reid (cello, viola) nebo Mark Tucker (theremin).

I bez nich si listopadový koncert Flook nenechte ujít – byli byste sami proti sobě. A přišli o možnost zažít „čtyři skvělé hudebníky a čtyřnásobně skvělou hudbu“.

[/trim]
[trim length="250"]

Pionýři Irish-folk-punku Greenland Whalefishers z norského Bergenu se objevili na scéně v roce 1994, dlouho předtím, než kdokoli slyšel o kapelách Flogging Molly nebo Dropkick Murphys. Se svou směskou britského punku a lidové „keltské“ hudby se rychle stali jednou z nejoceňovanějších post-Pogues kapel.

Dvě dekády koncertování po celém světě, našlapané živé koncerty, devět vydaných alb, štos singlů a EP, nespočetné množství split nahrávek, vlastní filmový dokument a hudební příspěvek k filmu “Boondock Saints – All Saints Day”, to vše dělá z těchto undergroundových folk-punkerů jednu z nejpřesvědčivějších kapel keltského rocku.

“Greenland Whalefishers picked up where the Pogues left off and are consistently setting the standard for Paddy Punk with every release.” – John Bowles –paddyrock.com (Chicago, USA)

Jako součást oslav 20. výročí existence kapely v roce 2014, Greenland Whalefishers natočili a na DVD vydali dokumentární film „20 Years of Waiting“, zachycující celou historii kapely. Film získal skvělé recenze a ohlasy:

“all was answered and more by this amazing Rockumentary celebrating 20 years of one of the greatest Paddy Punk bands in the world ever.” paddyrock.com ( New York, USA )

V roce 2015 kapela vydala své zatím poslední album „The Thirsty Cave“, které získalo nadšené recenze po celém světě jako pravděpodobně zatím jejich nejlepší deska a ocenění Album roku 2015 od prestižního německého celtic-rock fanzinu a rádia Celtic-Rock.de.

Během své více než 20ti leté existence hráli Greenland Whalefishers na festivalech a po klubech ve Skandinávii, USA, Japonsku, Anglii, Německu, Irsku, Itálii, Skotsku, Polsku, České republice, Belgii, Holandsku aj. a na pódiu se potkali se svými kolegy a přáteli jako Shane MacGowan, Dropkick Murphys, Dubliners nebo The Real McKenzies. A jejich koncerty, stále plné energie a radosti z hraní nenapovídají, že by s tím chtěli přestat. Je to jejich tvrdá práce a neunavné koncertování, které jim přineslo nadšené ohlasy kritiků i fanoušků po celém světě spolu s oceněním „jedna z nejlepších Irish-folk-punk (Paddy punk) kapel, které můžete vidět naživo“.


[/trim]