[trim length="250"]

Tim Eriksen je jeden z nejpozoruhodnějších zpěváků americké „roots music“, který „spojuje kořeny a současnost s punkovou bezprostředností, která vás nechá stát s otevřenými ústy“. Muzikant neobvyklé naléhavosti a vynalézavý multiinstrumentalista, jehož interpretace starých mordýřských balad a “kostelních” harmonií nejstarší americké hudební tradice “Sacred harp” s všudypřítomnými stopami apalačské a irské hudby mu vynesly nadšené ohlasy publika po celém světě. Pravděpodobně jediný člověk, který stál současně na podiu s Doc Watsonem i Kurtem Kobainem.

Pokud si nejste jistí, co byste měli očekávat, třeba si vzpomenete na film Návrat do Cold Mountain s Nicole Kidman a Jude Law v hlavních rolích, kde Tim mj. učil zpívat Nicole Kidman, Elvise Costella and Stinga staré “Shape note” chorály z 19. století. Jeho píseň “I Wish The Wars Were All Over” si vybrala Joan Baez jako svoji poslední nahrávku. Kromě výše zmíněných spolupracoval např. s Jackem Whitem, Ralphem Stanleym, Stevem Reichem, Stevem Albinim, Joe Boydem, T Bone Burnettem a Alison Kraus.

Tim Eriksen si vydobyl ostruhy hraním v notoricky známém newyorském klubu CBGB s legendárními hardcore punkovými Cordelia’s Dad. Získal univerzitní titul v klasické indické hudbě v jižní Indii (veena a hlas), zatímco se po celou dobu neustále zabýval severními kořeny (Northern Roots) stylu Americana, které doloval z archivů místních knihoven a paperbacků pro podomní prodej. Coby původně punkový rebel debutoval na začátku milénia jako sólista v New York Carnegie Hall v symfonické skladbě Evana Chamberse „The Old Burying Ground“. Do New Yorku se vrátil na několik vyprodaných koncertů v jazzovém “hlavním městě světa“, klubu Blue Note, jako zvláštní host světového jazzového inovátora Omara Sosy. Jejich společné album s názvem „Across the Divide“ (Half Note, 2009) bylo 2x nominováno na cenu Latin Grammy.

VSTUPENKY: https://goout.net/cs/koncerty/tim-eriksen/wsyhf/+wovnp/

www.youtube.com/user/batfancy
www.timeriksenmusic.com
www.facebook.com/timeriksenmusic

[/trim]
[trim length="250"]

LAUREN RUTH WARD je přírodní úkaz. Hudební kritika o ní mluví jako o spojení Janis Joplin, Florence Welch a Courtney Barnett. Ve svých textech popisuje své životní zážitky a drsně i s chvěním sdílí svou zranitelnost i sílu. Její koncerty, ať už s kapelou, která flirtuje s 50′-60′ rock’n’rollem, nebo jen s kytarou, jsou plné syrových a niterných emocí.

Lauren vydala v loňském roce své debutové album „Well, Hell“, které ji představilo celosvětovému publiku a sklidilo uznání v médiích jako jsou NYLON, Noisey, Consequence Of Sound, The Los Angeles Times, Indie Shuffle a další. V USA hraje před vyprodanými sály a na pódiu se potkala s tak rozdílnými umělci jako jsou Keith Urban, Shirley Manson, Eddie Vedder, Shakey Graves, LP nebo Liz Phair. Jako poctu k narozeninám Grace Slick vydala vloni také singl „White Rabbit“ a k nedožitým 75. narozeninám Jima Morrisona 7-mi písňové tribute album „Happy Birthday Jim“ včetně videí ke všem 7 písním. Letos už stihla vydat dalších 6 singlů a 3 videa + spolu s Desi Valentine singl „Same Soul“ pro Jack Daniels.

Lauren Ruth Ward je posedlá objevováním sebe samé a nechává se inspirovat vším. V „Aging Actress“, jednom ze svých bočních projektů, spojila své síly s Chrisem Hessem ze SWIMM, režírovala a produkovala hudební video „Incognito“ Alicie Blue a příští rok plánuje vydání dalších 12 písní a 5 videí.

V Praze se objeví se svým kytaristou a spoluautorem jejích písní, Eduardem Riverou.

https://laurenruthwardmusic.com
https://www.youtube.com/channel/UC8dfUJJ-3op3B5wF5uono0w
https://www.instagram.com/laurenruthward/
https://www.facebook.com/laurenruthwardmusic/

[/trim]
[trim length="250"]

“one of the best voices in music” – T Bone Burnett

Tim Eriksen is acclaimed for transforming American tradition with his startling interpretations of old ballads, love songs, shape-note gospel and dance tunes from New England and Southern Appalachia. He combines hair-raising vocals with inventive accompaniment on banjo, fiddle, guitar and bajo sexto, creating a distinctive hardcore Americana sound that ranges from the bare bones of solo unaccompanied singing on his album “Soul of the January Hills” (Appleseed 2010) through the stripped-down voice and bajo sexto Christmas album “Star in the East” (timeriksenmusic 2012) to the lush, multi-layered arrangements on “Josh Billings Voyage”, the new album of northern roots American music from the imaginary village of Pumpkintown (timeriksenmusic 2012).

Eriksen’s own compositions, which NetRhythms UK described as “strange and original works”, have been featured in films like the Billy Bob Thornton vehicle “Chrystal” and the upcoming documentary “Behold the Earth”. Eriksen’s other notable work has included extensive contributions to Anthony Minghella‘s 2004 Oscar-winning film “Cold Mountain” as well as collaborations ranging from hardcore punk and Bosnian pop to symphony orchestra and the 2010 Grammy-nominated album “Across the Divide with Afro-Cuban world-jazz pianist Omar Sosa.

The former frontman of the prophetic groups Cordelia’s Dad (folk-noise), Northampton Harmony (shape-note quartet) and Zabe i Babe (Bosnian folk and pop), Tim Eriksen is the only musician to have shared the stage with both Kurt Cobain and Doc Watson, and his media appearances have ranged from Prairie Home Companion to the Academy Awards. Having graduated from early shows at punk mecca CBGB, Tim’s more recent performances have included his Carnegie Hall debut as a soloist in Even Chambers‘ symphonic work “The Old Burying Ground” and two week-long stints at the Blue Note Jazz Club with Omar Sosa. In the studio, he has worked with producers including Joe Boyd, T-Bone Burnett and Steve Albini.

While Eriksen’s curiosity and passion have led him on many musical journeys besides American roots – from punk rock and shape-note gospel through South Indian classical music and Bosnian pop to world jazz and contemporary symphonic music – all his explorations are linked by the qualities of intensity, directness, and authority which combine in a music that captures a truth about human experience and expresses it without apology.

TEACHING AND SCHOLARSHIP

Tim Eriksen’s work as an ethnomusicologist and teacher has included extensive research on shape-note music in New England and the venerable Sacred Harp four-part harmony tradition. He is a founder of what is currently the world’s largest Sacred Harp singing convention, in Northampton, MA. In the words of Paste Magazine editor Josh Jackson, “no one has done more to help revive Sacred Harp singing among a younger generation.”

Eriksen has taught college courses including American Balladry, Global Sounds, Film Music from Hollywood to Bollywood, American Music, and Songwriting at Dartmouth College, Amherst College, Smith College, The University of Minnesota, Hampshire College and Wesleyan University. In addition, he has taught hundreds of hour- to week-long workshops and seminars in shape-note harmony singing, American music history, ballad singing and instrumental accompaniment at festivals, universities, museums and arts centers, including the Smithsonian Institution, Harvard University, the Society for Ethnomusicology Convention, Colours of Ostrava Festival (Czech Republic), Camp Fasola (Anniston, AL) and the Early Music Festival in Jaroslaw, Poland. His students have ranged from a group of kindergarteners at an inner city school in Portland, Oregon to Nicole Kidman, Elvis Costello, Sting and a group of fifty Romanian extras in the film Cold Mountain and the senior citizen members of the now legendary Young at Heart Chorus.


[/trim]
[trim length="250"]

Nive Nielsen je grónská zpěvačka, která se svou kapelou The Deer Children jezdí po světě a společně hrají vlastní, hlučné, folkové písně, občas se špetkou vokálního jazzu nebo kovbojských balad a skřítkovskou ozvěnou.

Kdybyste shromáždili na jedno místo nejlepší světové spisovatele dětských knih, nemohli by vymyslet nikoho jako je Nive Nielsen. Její umělecká biografie je neuvěřitelnější než jakákoli fikce. Svůj úplně první koncert odehrála pro dánskou královnu v přímém televizním přenosu. Brzy na to hrála v hollywoodském filmu “The New World” po boku Colina Farrella. Pokud je vám to málo, tak nezapomeňte, že patří k Inuitům, tedy Inukům, původním obyvatelům Grónska. Tam, kde žije, celé léto nezapadá slunce.

Několik dalších faktů: Její první album Nive Sings! produkoval nikdo menší než John Parish (P.J. Harvey aj.) a hned za něj získala v USA IMA – Independent Music Award. Na produkci a nahrávání dalšího alba Nive and The Deer Children – “Feet First” – se podíleli Howe Gelb (Giant Sand), Ralph Carney (Tom Waits) a opět  John Parish a deska je znovu nominována na IMAward. Vedle toho má Nive za sebou spolupráci s přáteli z takových hvězdných indie part jako jsou The Black Keys nebo Wolf Parade. Ještě překvapivější je ale fakt, že její neuvěřitelný příběh se pojí s její vlastní schopností neuvěřitelné příběhy vyprávět nebo je vyjádřit jen svým vroucím nebo pronikavým hlasem. Někdy vibruje archaickými výkřiky, jindy zpívá jako dětským šepotem.

Její písně jakoby pocházely z knihy příběhů, které se nikdy nestaly. Můžou být odkudkoli a je těžké říct, z jaké jsou doby. Jsou to hlučící folkové nápěvy na indie steroidech, precizně zahrané její mezinárodní skupinou velmi vynalézavých muzikantů. Její písně mají v sobě něco, díky čemuž se vám neodbytně usadí v hlavě a není to jen proto, že je napsala jediná grónsko-inuitská indie kapela, kterou znáte. Jsou to sněžné písně? Je to Inuit Indie rock? Ať je to cokoli, měli byste si to pořádně poslechnout.

Nive and The Deer Children jsou:

Nive Nielsen – píše písně, zpívá, hraje na kytaru a ukulele,
Jan de Vroede – produkuje písně a hraje na cokoli, co leží v jeho dosahu, většinou věci se strunami a klávesami,
Charlie – kytara, banjo, pila a všechno drnkání,
Jeppe Skovbakke – basa a všechny hluboké tóny,
Andrew Collberg – bicí a tak,
Salik Parbst + Nicolaj Brandt – dechy a různé cingrlátka…

PRESS

“Nieve Nielsen makes folk interesting with a hint of rock and grunge” Fresh Beats 365

“These songs are shape-shifting beasts that twist as soon as you think you’ve got them pinned down” Folk Radio UK

Fullmoonzine.cz – interview 11/2017
Penny Black Music – interview 04/2016
Folk Radio UK – interview 02/2016
Glitterhouse Rec. – “Feet First” album press release, 11/2015
Glitterhouse Rec. – “Nive Sings!” album press release, 05/2012



[/trim]
[trim length="250"]

NO Blues jsou jako křižovatka, na které se potkávají folk, blues a arabská hudba. Nesmírné bohatství arabských stupnic tady nenuceně tlachá s úsečnými bluesovými riffy. Ta křižovatka se jmenuje Arabicana.

Arabicana
Slovo „Arabicana“ nenajdete v žádné encyklopedii, kromě spojení s názvem skupiny NO Blues. Kapela tak nazvala svůj unikátní mix americany (folk, blues, country) a arabské hudby. To, co začalo jako pouhý experiment, se stalo pevným hudebním žánrem.

Album Oh Yeah Habibi (2015) – deset let NO Blues a stále “in”.

Když budete pátrat po významu slova “Arabicana” objevíte hudební žánr a jeho “vynálezce” NO Blues. I po deseti letech, co tahle kapela začala experimentovat se spojením tradiční arabské hudby a amerického folk-blues, jejich Arabicana stále představuje naprostý unikát. Na svém posledním albu “Oh Yeah Habibi” tradičně staví most mezi Východem a Západem a spojují břehy Nilu a Mississipi do jedné velké meandrující hudební delty.

I když je to už deset let, co se NO Blues dali dohromady, “Oh Yeah Habibi” zní stále stejně originálně a nově jako jejich debut. Hráč na oud, Haytham Safia k tomu říká: “Vrátili jsme se zpět k podstatě spojení kytary, oudu, kontrabasu a perkusí.” Ale na rozdíl o předchozích alb, tématy nových písní jsou aktuální události našeho světa. Písně jako “Exodus” nebo “The World Keeps Turning” mluví o lidech, hledajících útočiště a “Two Trains” nebo “Gods Move” o záležitostech kolem náboženství. “Došlo nám, že po teroristickém útoku na Charlie Hebdo můžou naše písně mít jinou energii, než jsme původně zamýšleli,” říká basista Anne-Maarten van Heuvelen. “NO Blues od počátku představovali politické prohlášení na hudební rovině a my jsme jej nyní museli následovat i v našich textech.” Kytarista Ad van Meurs ho doplňuje: “Nikdy jsme nebyli přímo polická kapela, to ale neznamená, že se tomu vyhýbáme.”

“Oh Yeah Habibi” je angažovanější než předchozí alba NO Blues a kritiky i publikem oslavovaná Arabicana téhle holandské kapely má světu stále co říct. Všech 12 písní tohoto alba znamená další krok na jejich cestě ke smíření Východu se Západem.

NO Blues jsou:
Ad van Meurs (vocals, guitar),
Haytham Safia (vocals, oud),
Osama Maleegi (percussion),
Anne-Maarten van Heuvelen (vocals, bass),
Ankie Keultjes (vocals, synthesizer).

Historie
V roce 2004 Rob Kramer – umělecký ředitel productiehuis Oost-Nederland – pozval tři virtuózní muzikanty na třídenní session, jehož výsledkem měl být jejich společný koncert. Spontánně vzniklá synergie mezi Anne-Maarten van Heuvelenem (kontrabas), Ad van Meursem (kytara) a Haytham Safiou (arabská loutna oud) nakonec vedla ke stovkám koncertů a několika albům NO Blues. V roce 2007, s příchodem súdánského perkusisty Osamy Maleegi a producentky a zpěvačky Ankie Keultjes, se NO Blues rozrostli na kvintet a v této sestavě od té doby společně koncertují po celé Evropě, ale také např. v Mexiku a arabských zemích.

Diskografie:
Farewell Shalabiye (2005)
Ya Dunya (2007)
Lumen (2009)
Hela Hela (2010)
Kind of NO blues (2013)
Oh Yeah Habibi (2015)


[/trim]