[trim length="250"]

Jsou lidé, kteří se jako světoobčané už narodí. Takový je i brazilský hudebník a skladatel Luiz
Murá
. Pochází z Rio de Janeira, ale má brazilsko-japonsko-portugalsko-italské předky a při výběru
svých spoluhráčů se rozhodně neomezuje geografickými nebo národnostními hranicemi. Z Brazílie
se vydal do světa hledat novou hudbu a inspiraci a na své cestě potkal spoustu muzikantů a umělců
se stejnou cikánsko-cestovatelskou duší jako on sám. Na základě takových setkání vznikla i skupina
MiraMundo.

Stalo se to v Barceloně, středomořském městě uprostřed této planety, kde objevil to pravé místo,
které mu umožnilo rozvinout hudební odkaz, který si přivezl. Gimbristé z Maroka, italští pěvci,
flamenkoví tanečníci, brazilští sambisté, hráči na djembe ze Senegalu, ruští bajanisté, mexičtí
mariachi a rumunští cikáni, ti všichni hráli tu stejnou píseň, ale vždy s novým zvukem a novou
příchutí. Neexistovaly zde žádné hranice, jen hudební jednota.

Během té doby potkal spoluhráče, kteří s ním tvoří MiraMundo: houslista Agostino Aragno z Itálie,
zpěvačka Desirée Garcia Miras ze Španělska, basista a multiinstrumentalista Ernesto Vargas z Mexika a nyní také bubenice Gloria Maurel ze Španělska. Každý z nich pochází z jiné země a každý z nich přidal ke zvuku kapely své kulturní dědictví a také svou vášeň pro muzicírování, cestování a spolupráci s umělci z celého světa.

Misí MiraMundo je sdílet své písně posluchačům po celém světě, od těch nejintimnějších vokálních
harmonií až po ty nejdivočejší večírkové popěvky. Zároveň svými vlastními příběhy zvou
posluchače na kouzelnou cestu světem. MiraMundo zní jako soundtrack k cestování.

[/trim]
[trim length="250"]

““Orkesta Mendoza je jednou z nejlepších živých kapel široko daleko. Jejich hudba se pohybuje v nesčetných směrech, rytmech a náladách, bigbandová orchestrace se mísí s lo-fi elektronikou, vokály ve španělštině s dojemnými instrumentálkami.“ – Joey Burns, Calexico

V centru Tucsonu se něco děje. To asi není žádné velké překvapení: Calexico posílají z pouště vzkazy už více než dvacet let, Giant Sand ještě déle a revival Green on Red je permanentně na spadnutí. Tyto tři velká jména americké hudby pokládají otázky týkající se formy, a to hlavně vzhledem k místu, kde se nacházejí. Připomeňme si, že nejde o velké město v americkém slova smyslu (je 33. největší v zemi), ale že jeho zázemí je skutečně tak velké, jak jen to jde. Za hodinu na jih začíná Mexiko. A tady to začíná být zajímavé.

Multiinstrumentalista a kapelník Sergio Mendoza se narodil v Nogales v Arizoně a vyrůstal v Nogales na druhé straně americko-mexické hranice, v Sonoře. Poslouchal mexické regionální styly, které se přetahovaly o místo v jeho mladé, hudbou poblázněné mysli – hlavně cumbii, ale také mambo, rancheras a mariachi. Hranice je vždycky divokou arénou výměny, obchodní i kulturní, takže tam byla i americká hudba. V jednu chvíli se zdálo, že „rock and roll, klasika“, jak sám Mendoza říká, zvítězil a on přestal hrát „latinskoamerické styly“ na dobrou dekádu a půl.

Návrat k těmto zvukům se silně projevil na albu „Mambo Mexicano“ z roku 2012, které Mendoza produkoval společně s Joeym Burnsem z Calexico – kapely, ve které se Mendoza stal nedílným členem nejprve na turné a potom i při nahrávání. Zatímco tato deska působila trošku studeným dojmem a místy nejistě (jak se stává při obnovení starého milostného vztahu), ¡Vamos A Guarachar!, vydaná 7. října 2016 prestižním Glitterbeat Records, je úplně jiné zvíře: střídavě hlučná („Cumbia Volcadora“, na níž se podílel mexický průkopník elektronické hudby Camilo Lara), i něžná („Misterio“, jistě nejlepší moment Salvadora Durana s kapelou) a prostě zábavná, jako v „Contra La Marea“ a „Mapache“. Album má rovněž výrazný elektronický zvuk, vybroušený popový feeling a všechny znaky Mendozovy lásky k rocku 60. let, přičemž závěrečná skladba „Shadows of the Mind“ bude jistě zařazena do sbírky Nuggets pro 21. století, pokud se někdo rozhodne ji aktualizovat. Shrnuto – to je oklikou řečeno, že je na ní všechno, ale ničeho není příliš. Cílevědomá, razantní a skvěle zahraná vynikající sestavou muzikantů, deska, která výborně odráží výbušná živá vystoupení kapely.

Nogales, Sonora, Nogales, Arizona: takhle nějak vypadá americko-mexická hranice – prozatím. Mluvit o hranicích a diasporách, které vytvářejí, znamená vrhnout se po hlavě do naléhavé debaty naší doby, poznamenané Trumpovými hulvátskými obscénnostmi a hranicemi, které se znovu překotně obnovují napříč Evropou. Příspěvkem Orkesta Mendoza do této debaty je ukázat nám, jak zní hranice a jakých mistrovských děl lze dosáhnout otevřenou kulturní výměnou. Je jen na nás, jak se rozhodneme s těmito informacemi naložit. S touto deskou se však při rozhodování budete skvěle bavit.

Můžete se samozřejmě sami vydat na cestu do Tucsonu, do místa, kde vznikla tato zásadní kolekce terénních nahrávek. Scéna se schází pohromadě, takže… pokud se hvězdy spojí a jejich zběsilý rozvrh turné to dovolí, můžete někde ve městě potkat řadu lidí z Calexico, Giant Sand nebo nadějných cumbia rockerů XIXA v rozhovoru s tichým mladíkem v černém. To je Sergio. Právě teď, v té nekonečné místní hře na babu Tucson Tag o nejvíc hot kapelu, ji mají Orkesta Mendoza.

PRESS

“Mixing 60s rock styles with traditional Latin stompers, the US-Mexicanband are both experimental and rousing.” – The Guardian

„A sunny-side-up mix of cumbia, mambo, indie and electronica… If you think Latin American music tends towards the formula, try this out for size.“ — fRoots

Sergio Mendoza is probably my favourite musician of this time. He has the cumbia and mambo in his DNA, but he has the power to make it sound like today. His Orkesta is as punk as the Sex Pistols and as violent as Perez Prado” — Camilo Lara, Mexican Institute of Sound


[/trim]