[trim length="250"]

Sam Lee (UK), 11.10.2022, Praha, Kasárna Karlín. Více informací a vstupenky ZDE.

 

[/trim]
[trim length="250"]

Termín „terra profonda“ pochází z italštiny a označuje hlubokou, úrodnou půdu. Vincenzo Lo Buglio je zpěvák a písničkář, pocházející ze sicilského Palerma. Jeho vizionářské texty, bluesová zkušenost a nepřeslechnutelný hlas a lá Tom Waits, mají zásadní na podíl hudbě maďarské skupiny Terra Profonda, která se vyznačuje pozemským a zemitým zvukem, inspirovaným blues, americkou „roots music“, jazzem a východoevropskou lidovou hudbou. Její ozvěny má v kapele na svědomí tradiční lidový muzikant Krisztián Kiss, jazzový a současný feeling potom obstarává basista a saxofonista Mátyás Szabó. Saxofon a irské bouzouki, moldavský koboz a bezpražcová basa dozrávají v jejich hudbě do jednoho organického a originálního zvuku.

Terra Profonda je kapela pro ty, které v ZOO zajímají spíše netopýři než lvi. Mezi jejich písněmi objevíme koketování niterného rhythm & blues s avantgardou, stejně jako nádherné balady, pohřbívající mučivé romance. Jejich smyslné, vášnivé a dramatické skladby rozbíjejí konvenční postupy populární hudby, intenzivní přítomnost silského frontmana, šamanská síla a zároveň křehkost jejich hudby dokáží udělat z každého jejich koncertu rituál. Kompoziční metoda kapely evokuje setkání Ali Farky Tourého s Tomem Waitsem, nebo členů Muzsikás a Wovenhand, rozplývajících se při sklence vína nad hudbou Townese Van Zandta. Teplý, chraplavý baryton Vinceza Lo Buglio vypráví příběhy o zamilovaných námořnících, vyděšených koních, zjizvených a zběsilých pocestných, mizejících nenávratně v temné noci a vy víte, že mu můžete věřit.

Svůj eponymní debut „Terra Profonda“ nahrála kapela ve staré stodole v Německu. Všechny nástroje byly snímány overhead mikrofony, aby zachytily co nejpřirozenější a nejživější zvuk. Jejich druhé album „For the Sake of the Mountains“ vyšlo v roce 2019. Nahráli jej opět živě, tentokrát v kapli na maďarském venkově.

PRESS

Terra Profonda: Přestaneme se snažit… a máme novou píseň! Rozhovor, Radio Proglas

[/trim]
[trim length="250"]

Tim Eriksen je jeden z nejpozoruhodnějších zpěváků americké „roots music“, který „spojuje kořeny a současnost s punkovou bezprostředností, která vás nechá stát s otevřenými ústy“. Muzikant neobvyklé naléhavosti a vynalézavý multiinstrumentalista, jehož interpretace starých mordýřských balad a „kostelních“ harmonií nejstarší americké hudební tradice „Sacred harp“ s všudypřítomnými stopami apalačské a irské hudby mu vynesly nadšené ohlasy publika po celém světě. Pravděpodobně jediný člověk, který stál současně na podiu s Doc Watsonem i Kurtem Kobainem.

Pokud si nejste jistí, co byste měli očekávat, třeba si vzpomenete na film Návrat do Cold Mountain s Nicole Kidman a Jude Law v hlavních rolích, kde Tim mj. učil zpívat Nicole Kidman, Elvise Costella and Stinga staré „Shape note“ chorály z 19. století. Jeho píseň „I Wish The Wars Were All Over“ si vybrala Joan Baez jako svoji poslední nahrávku. Kromě výše zmíněných spolupracoval např. s Jackem Whitem, Ralphem Stanleym, Stevem Reichem, Stevem Albinim, Joe Boydem, T Bone Burnettem a Alison Kraus.

Tim Eriksen si vydobyl ostruhy hraním v notoricky známém newyorském klubu CBGB s legendárními hardcore punkovými Cordelia’s Dad. Získal univerzitní titul v klasické indické hudbě v jižní Indii (veena a hlas), zatímco se po celou dobu neustále zabýval severními kořeny (Northern Roots) stylu Americana, které doloval z archivů místních knihoven a paperbacků pro podomní prodej. Coby původně punkový rebel debutoval na začátku milénia jako sólista v New York Carnegie Hall v symfonické skladbě Evana Chamberse „The Old Burying Ground“. Do New Yorku se vrátil na několik vyprodaných koncertů v jazzovém „hlavním městě světa“, klubu Blue Note, jako zvláštní host světového jazzového inovátora Omara Sosy. Jejich společné album s názvem „Across the Divide“ (Half Note, 2009) bylo 2x nominováno na cenu Latin Grammy.

VSTUPENKY: https://goout.net/cs/koncerty/tim-eriksen/wsyhf/+wovnp/

www.youtube.com/user/batfancy
www.timeriksenmusic.com
www.facebook.com/timeriksenmusic

[/trim]
[trim length="250"]

Ať už se vám líbí country, irish-punk na způsob The Pogues, křehké písně Sinnead O’Connor, mužné balady Glena Hansarda či třeba hvězdní U2, vězte, že někde u kořenů těchto a mnoha dalších muzikantů lze najít pramen, ze kterého všichni čerpají: irskou hudbu. A mezi ty, kdo staletou bohatou tradici úspěšně a po svém přenášejí do 21. století patří Ye Vagabonds.

Jejich poslední album The Hare’s Lament, zpracovávající tradiční písně i objevy z unikátního rodinného archivu, vyšlo letos na jaře. Ye Vagabonds za něj získali několik nominací na ceny BBC Radio 2 Folk Awards a RTÉ Radio 1 Folk Awards a stali se kandidáty na senzaci roku.

Bratři Brían a Diarmuid Mac Gloinnové, od mala obklopeni hudbou, prošli nenahraditelnou školou pouličního hraní. Když z rodného Carlow přesídlili do Dublinu, brzy se stali pevnou součástí tamní folkové a bluesové hudební scény. Debutové eponymní album z roku 2017 přineslo originální směs irské tradice, anglického folku i záoceánské apalačské muziky a zaujalo jak v Irsku tak ve Spojeném království. K jejich vzestupu výrazně přispěl i Glen Hansard, který Ye Vagabonds vzal s sebou na evropské turné v roce 2015 a o rok později je pozval na velký reprezentativní koncert Imagining Home do National Concert Hall of Ireland.

17. prosince máte šanci slyšet tuhle čerstvou irskou krev poprvé naživo v Praze, v dejvickém Potrvá. Vstupenky budou k dostání na místě za cenu 250 Kč.

[/trim]
[trim length="250"]

Klavírista, kapelník a skladatel Omer Klein je považován za jednoho z nejlepších muzikantů, které dal světu Izrael v posledních dvou dekádách. Jeho originální kompoziční i interpretační mistrovství je podle New York Times vzrušující hudbou bez hranic. Žurnalisté píší v souvislosti s Kleinem zcela po právu také o světové hvězdě nebo o muži, který díky své rychlosti, charakteristickému stylu, kultivovanosti a kreativitě patří do nepočetného společenství skutečných mistrů klavíru.

Omer Klein vyrůstal v Izraeli, ale krátce po dvacítce odešel do USA, kde se záhy stal respektovaným členem bostonské i newyorské jazzové komunity. Studoval u nositele Grammy Danila Pereze, hrál v klubu Blue Note, Carnegie Hall i Lincolnově centru. Spolupracoval mimo jiné s Johnem Zornem, Markem Feldmanem, Avishaiem Cohenem nebo Donny McCaslinem. Velkým průnikem do širšího povědomí bylo jeho album „Fearless Friday” z roku 2015, které je současně prvním s Omer Klein Triem, které spolu s ním tvoří další izraelští hudebníci, kontrabasista Haggai Cohen Milo a bubeník Amir Bresler. Omer Klein v současné době žije v Německu a patří do elitního společenství Steinway Artists.

V září 2021 vychází “Personal Belongings”, již třetí album u značky Warner Music. Deska je suitou navzájem propojených sólových skladeb a nahrávek celého tria a zároveň představuje prozatím nejosobnější album Omera Kleina. Naživo, na koncertě, trio hraje výběr skladeb jak z poslední, tak z předchozích desek a k tomu nějaké překvapení navíc.


[/trim]
[trim length="250"]

FlookNezapomenutelné příběhy beze slov

Text: Jiří Moravčík

Návrat kultovní anglo-irské skupiny Flook po čtrnácti letech má doslova nádech senzace. Vynikající album Ancorastíhané oslavnými recenzemi bylo bez dlouhých řečí v prestižní anketě BBC Radio 2 Folk Awards nominováno na nahrávku roku 2019 a kvarteto na bouřlivých koncertech znovu potvrzuje dávné upozornění magazínu fRoots: „Připravte se na subtilní oheň, hráčský důvtip a rytmickou sílu. Ti báječní lidé na vás z rohu hojnosti vylijí tolik velebného muzikantství, až se z toho málem zalknete.“ Čtveřice vystoupí po třinácti letech v Čechách, fanoušci z celé republiky míří 12. listopadu do pražského Rock Café.

Návrat v takovém stylu nebude pro příznivce Flook asi žádné překvapení, natolik jedinečná skupina předhonila kdysi dobu, nicméně i ti nejvěrnější začali v uplynulých letech spíš vzpomínat než předpokládat, že ji ještě někdy spatří či uslyší z nahrávky. Nedoufali ani pamětníci explozivního pražského koncertu z roku 2006, kdy Flook lidem nadobro vymazali z hlavy poslední zbytky otravné new age keltománie.

Rozrazit dveře, jako by je zavřeli teprve včera, nebylo pro Flook příliš složité. Jejich přetrvávající úspěch pramení ze zcela intuitivního napojení čtyř brilantních instrumentalistů s nezměrnou fantazií, kterým na sebe prostě stačí kývnout, začít hrát a neustále na sebe reagovat, důvěřovat si, mít nezpochybnitelnou víru v sebe navzájem.

„Dávám dobrý pozor, jak se ostatní tváří, vnímám, co si myslí, a pokud vidím záblesk zájmu, pak je vše v pořádku a začínám ztrácet zábrany, “vysvětlila flétnistka a akordeonistka Sarah Allen. Spolu s Edem Boydem (kytara, buzuki, klavír), Brianem Finneganem (tin whistle, flétna) a bodhranistou John Joe Kellym patří mezi nejvýraznější hráče irské a britské moderní tradiční scény. Sami za sebe i s jinými: Sarah mimo jiné dlouho hrála s The Waterboys, Ed je zároveň členem famózní skupiny Lúnasa, Brian vydává pozlacené sólové desky a John Joe zůstává tím, čím byl vždy: pravděpodobně nejlepším světovým hráčem na bodhrán. Jak říká Ed: „Kdo potřebuje bicí soupravu, když má Johna?“

V erbu mají Flook vášeň a dovednost. Nakládají s druhem horečné energie a ustavičně zdokonalovaným aranžérským citem pro komunikaci mezi nástroji a jejich vzájemné ovlivňování. I při pověstné pekelné rychlosti vnímáte u Flook požitkářské pohrávání si se silnými melodiemi, jejich intuici pro prchavou lyričnost, vracející se v mnoha ozvěnách. Nepotřebují hlasy ani slova a přesto vyprávějí nezapomenutelné příběhy. Irskou tradiční hudbu berou Flook jako neuzavřený prostor, v němž s neúnavným důvtipem novátorsky mísí dávné dědictví s moderním rozhledem a přesahy do Bretaně, Středomoří nebo jazzu.

Flook určitě poznáte na první poslech: dvě flétny, navíc každá z jiného hudebního žánru, dávají skupině punc naprosté originality. Začínala jsem s klasickou flétnou a hrála hlavně na příčnou flétnu a altovku, nevycházím z prostředí tradiční hudby. S klasickou hudbou jsem sekla, když jsem se dostala k jazzu. Začala jsem znovu improvizovat a cítila se k tradové scéně přitahována, i když o sobě stále nemluvím jako o tradové hudebnici. Jsem takový podivný hybrid,” tvrdí o sobě Sarah.

Po celou dobu dvacetiletého příběhu, do kterého zpočátku patřil také flétnista Michael McGoldrick, připomíná kvartet žraloka – nadobro se zastavit, zemře. Ani během několikaleté hibernace, ukončené nesmlouvaným voláním fanoušků po návratu, Sarah aspol. nelenili: věnovali se vlastním projektům a přemýšlení o budoucnosti. Název nového alba Ancora z latiny překládáme jako kotvu; znamená ale také naději a nejvíc se podle Eda vztahuje k citátu Michelangela, který v sedmaosmdesáti letech prohlásil:“ancora imparo” – tedy stále se učím. Jak příznačné pro Flook! Vždyť jim by stačilo jen pokračovat, navázat na předešlé úspěchy, jet na jistotu. Jenomže to by nebyli oni – kapela neustále čelící dalším výzvám. Většinu skladeb složila Sarah s Brianem, nerozpakovali se však vypůjčovat a inovativně se napojit na melodie současných hvězd: irského dudáka Jarlatha Hendersona nebo fenomenální houslistky Zoë Conway.

Na zdání, že Flook se dokážou pouze odpočítat a vyrazit do irského trance zapomeňte: nadále ohromují složitě aranžovanou a propracovanou, s bohatým doprovodem netradičních nástrojů vyšperkovanou hudbou, bez soucitu s tradicionalismem. Posloucháme sakra moderní ozvěnu tradic a věrohodně obhájenou nutnost nezastavit se – ano, jak ten žralok. Nemůžeme ani opomenout exkluzivní hosty alba Ancora, kdy co jméno, to rána do stolu: Phil Cunningham (klavír), Amadou Diagne (perkuse), Philip Henry (lap steel guitar), Trevor Hutchinson (kontrabas), Matthias Loibner (hurdy-gurdy), Patsy Reid (cello, viola) nebo Mark Tucker (theremin).

I bez nich si listopadový koncert Flook nenechte ujít – byli byste sami proti sobě. A přišli o možnost zažít „čtyři skvělé hudebníky a čtyřnásobně skvělou hudbu“.

[/trim]
[trim length="250"]

Po mnoha pochvalách, které sklidilo jejich debutové album Big Bug, přichází Darla Smoking s novým albem „Extinct“, které je věnováno všemu mizejícímu životu na naší planetě. „Extinct“ zkouší znovu připomenout, že bitvy proti zániku a mizení, které začaly už před několika dekádami, jsou pořád tady a stále se jim nedostává dostatek pozornosti, která by pomohla tuto situaci vyřešit. Pořád tady máme původní obyvatele Ameriky bez prérií, Tibeťany, nucené stát se Číňany, Maorské a Aboriginské kmeny ztracené ve slumech velkoměst, masakry v Amazonii a poslední pastýře v Bulharsku mizející za všudypřítomnou globalizací. Celkově vzato nové album na nás vyplivuje umírající výkřiky a bezmocný hněv, zatímco my všichni tiše sledujeme, jak nám svět dává ránu do tváře. Vyhynulý je nový mrtvý.

Darla Smoking je hudební projekt dvou zkušených muzikantů ze Slovinka. Pod tímto jménem vydali elektro producent Nac a bubeník Brgs v roce 2018 debutové album „Big Bug“. Pod pokličkou tohoto horkého hudebního kotle se ve vlastní šťávě z historie i současnosti našeho světa vaří skvělé ratatouille s chutí temného a občas i tísnivého dubu, taneční elektroniky, omamné psychedelie a čiré word music. Darla Smoking vás vezmou na projížďku po krvavých březích Mississipi a barevných scenériích Bollywoodu, prozkoumáte skrytá a temná zákoutí Orientu nebo budete pozorovat rituální tance afrických kmenů. Takovýhle trip vám žádná jiná cestovka nenabídne, ten můžete zažít jen s Darla Smoking.

A post-everything cacophony of brilliance that barges into your brain and forces your limbs to dance. It’s dub music for rockers, punk music for the electro generation, world music for the outcasts and night owls. Few bands ever get close to creating such a hedonistic, seductive racket, but that’s because few bands are like Darla Smoking.“ Europavox.com 

„Incredibly interesting, unusual, challenging and fresh“ Rockline.si

„The Big Bug album is proof that people who rush through life often overlook the unique moments which make this world so beautiful“ RockOnNet webzine

[/trim]
[trim length="250"]

Jsou lidé, kteří se jako světoobčané už narodí. Takový je i brazilský hudebník a skladatel Luiz
Murá
. Pochází z Rio de Janeira, ale má brazilsko-japonsko-portugalsko-italské předky a při výběru
svých spoluhráčů se rozhodně neomezuje geografickými nebo národnostními hranicemi. Z Brazílie
se vydal do světa hledat novou hudbu a inspiraci a na své cestě potkal spoustu muzikantů a umělců
se stejnou cikánsko-cestovatelskou duší jako on sám. Na základě takových setkání vznikla i skupina
MiraMundo.

Stalo se to v Barceloně, středomořském městě uprostřed této planety, kde objevil to pravé místo,
které mu umožnilo rozvinout hudební odkaz, který si přivezl. Gimbristé z Maroka, italští pěvci,
flamenkoví tanečníci, brazilští sambisté, hráči na djembe ze Senegalu, ruští bajanisté, mexičtí
mariachi a rumunští cikáni, ti všichni hráli tu stejnou píseň, ale vždy s novým zvukem a novou
příchutí. Neexistovaly zde žádné hranice, jen hudební jednota.

Během té doby potkal spoluhráče, kteří s ním tvoří MiraMundo: houslista Agostino Aragno z Itálie,
zpěvačka Desirée Garcia Miras ze Španělska, basista a multiinstrumentalista Ernesto Vargas z Mexika a nyní také bubenice Gloria Maurel ze Španělska. Každý z nich pochází z jiné země a každý z nich přidal ke zvuku kapely své kulturní dědictví a také svou vášeň pro muzicírování, cestování a spolupráci s umělci z celého světa.

Misí MiraMundo je sdílet své písně posluchačům po celém světě, od těch nejintimnějších vokálních
harmonií až po ty nejdivočejší večírkové popěvky. Zároveň svými vlastními příběhy zvou
posluchače na kouzelnou cestu světem. MiraMundo zní jako soundtrack k cestování.

[/trim]
[trim length="250"]

““Orkesta Mendoza je jednou z nejlepších živých kapel široko daleko. Jejich hudba se pohybuje v nesčetných směrech, rytmech a náladách, bigbandová orchestrace se mísí s lo-fi elektronikou, vokály ve španělštině s dojemnými instrumentálkami.“ – Joey Burns, Calexico

V centru Tucsonu se něco děje. To asi není žádné velké překvapení: Calexico posílají z pouště vzkazy už více než dvacet let, Giant Sand ještě déle a revival Green on Red je permanentně na spadnutí. Tyto tři velká jména americké hudby pokládají otázky týkající se formy, a to hlavně vzhledem k místu, kde se nacházejí. Připomeňme si, že nejde o velké město v americkém slova smyslu (je 33. největší v zemi), ale že jeho zázemí je skutečně tak velké, jak jen to jde. Za hodinu na jih začíná Mexiko. A tady to začíná být zajímavé.

Multiinstrumentalista a kapelník Sergio Mendoza se narodil v Nogales v Arizoně a vyrůstal v Nogales na druhé straně americko-mexické hranice, v Sonoře. Poslouchal mexické regionální styly, které se přetahovaly o místo v jeho mladé, hudbou poblázněné mysli – hlavně cumbii, ale také mambo, rancheras a mariachi. Hranice je vždycky divokou arénou výměny, obchodní i kulturní, takže tam byla i americká hudba. V jednu chvíli se zdálo, že „rock and roll, klasika“, jak sám Mendoza říká, zvítězil a on přestal hrát „latinskoamerické styly“ na dobrou dekádu a půl.

Návrat k těmto zvukům se silně projevil na albu „Mambo Mexicano“ z roku 2012, které Mendoza produkoval společně s Joeym Burnsem z Calexico – kapely, ve které se Mendoza stal nedílným členem nejprve na turné a potom i při nahrávání. Zatímco tato deska působila trošku studeným dojmem a místy nejistě (jak se stává při obnovení starého milostného vztahu), ¡Vamos A Guarachar!, vydaná 7. října 2016 prestižním Glitterbeat Records, je úplně jiné zvíře: střídavě hlučná („Cumbia Volcadora“, na níž se podílel mexický průkopník elektronické hudby Camilo Lara), i něžná („Misterio“, jistě nejlepší moment Salvadora Durana s kapelou) a prostě zábavná, jako v „Contra La Marea“ a „Mapache“. Album má rovněž výrazný elektronický zvuk, vybroušený popový feeling a všechny znaky Mendozovy lásky k rocku 60. let, přičemž závěrečná skladba „Shadows of the Mind“ bude jistě zařazena do sbírky Nuggets pro 21. století, pokud se někdo rozhodne ji aktualizovat. Shrnuto – to je oklikou řečeno, že je na ní všechno, ale ničeho není příliš. Cílevědomá, razantní a skvěle zahraná vynikající sestavou muzikantů, deska, která výborně odráží výbušná živá vystoupení kapely.

Nogales, Sonora, Nogales, Arizona: takhle nějak vypadá americko-mexická hranice – prozatím. Mluvit o hranicích a diasporách, které vytvářejí, znamená vrhnout se po hlavě do naléhavé debaty naší doby, poznamenané Trumpovými hulvátskými obscénnostmi a hranicemi, které se znovu překotně obnovují napříč Evropou. Příspěvkem Orkesta Mendoza do této debaty je ukázat nám, jak zní hranice a jakých mistrovských děl lze dosáhnout otevřenou kulturní výměnou. Je jen na nás, jak se rozhodneme s těmito informacemi naložit. S touto deskou se však při rozhodování budete skvěle bavit.

Můžete se samozřejmě sami vydat na cestu do Tucsonu, do místa, kde vznikla tato zásadní kolekce terénních nahrávek. Scéna se schází pohromadě, takže… pokud se hvězdy spojí a jejich zběsilý rozvrh turné to dovolí, můžete někde ve městě potkat řadu lidí z Calexico, Giant Sand nebo nadějných cumbia rockerů XIXA v rozhovoru s tichým mladíkem v černém. To je Sergio. Právě teď, v té nekonečné místní hře na babu Tucson Tag o nejvíc hot kapelu, ji mají Orkesta Mendoza.

PRESS

“Mixing 60s rock styles with traditional Latin stompers, the US-Mexicanband are both experimental and rousing.” – The Guardian

„A sunny-side-up mix of cumbia, mambo, indie and electronica… If you think Latin American music tends towards the formula, try this out for size.“ — fRoots

Sergio Mendoza is probably my favourite musician of this time. He has the cumbia and mambo in his DNA, but he has the power to make it sound like today. His Orkesta is as punk as the Sex Pistols and as violent as Perez Prado” — Camilo Lara, Mexican Institute of Sound


[/trim]
[trim length="250"]

Občas vám někdo (třeba Earth Music 🙂 ) delší dobu nebo opakovaně nabízí kapelu/umělce, říkáte si, jo, to je docela dobré, ale chybí tomu koncovka a kapela u vás ještě pořád nehrála. A potom ji konečně uvidíte naživo a nechápete, proč jste s tím tak dlouho váhali. Jedním z takových případů jsou MiraMundo z Barcelony. Krásná, lehounká, prosluněná hudba a stejně takoví muzikanti, lidé, s kterými máte pocit, jako byste se znali odjakživa.

MiraMundo jsou novým přírůstkem do naší agenturní rodiny a než zprovozníme jejich profil tady na našem webu, můžete se podívat na jejich 3 nové videa z nedávno vydaného alba. A pokud věříte mému dobrému hudebnímu nosu, tak nečekat a rovnou si je zabookovat.

MiraMundo – Slitter
MiraMundo – Alma de papel
MiraMundo – Angeli de la notte

[/trim]