[trim length="250"]

Po mnoha pochvalách, které sklidilo jejich debutové album Big Bug, přichází Darla Smoking s novým albem “Extinct”, které je věnováno všemu mizejícímu životu na naší planetě. “Extinct” zkouší znovu připomenout, že bitvy proti zániku a mizení, které začaly už před několika dekádami, jsou pořád tady a stále se jim nedostává dostatek pozornosti, která by pomohla tuto situaci vyřešit. Pořád tady máme původní obyvatele Ameriky bez prérií, Tibeťany, nucené stát se Číňany, Maorské a Aboriginské kmeny ztracené ve slumech velkoměst, masakry v Amazonii a poslední pastýře v Bulharsku mizející za všudypřítomnou globalizací. Celkově vzato nové album na nás vyplivuje umírající výkřiky a bezmocný hněv, zatímco my všichni tiše sledujeme, jak nám svět dává ránu do tváře. Vyhynulý je nový mrtvý.

Darla Smoking je hudební projekt dvou zkušených muzikantů ze Slovinka. Pod tímto jménem vydali elektro producent Nac a bubeník Brgs v roce 2018 debutové album “Big Bug”. Pod pokličkou tohoto horkého hudebního kotle se ve vlastní šťávě z historie i současnosti našeho světa vaří skvělé ratatouille s chutí temného a občas i tísnivého dubu, taneční elektroniky, omamné psychedelie a čiré word music. Darla Smoking vás vezmou na projížďku po krvavých březích Mississipi a barevných scenériích Bollywoodu, prozkoumáte skrytá a temná zákoutí Orientu nebo budete pozorovat rituální tance afrických kmenů. Takovýhle trip vám žádná jiná cestovka nenabídne, ten můžete zažít jen s Darla Smoking.

A post-everything cacophony of brilliance that barges into your brain and forces your limbs to dance. It’s dub music for rockers, punk music for the electro generation, world music for the outcasts and night owls. Few bands ever get close to creating such a hedonistic, seductive racket, but that’s because few bands are like Darla Smoking.” Europavox.com 

“Incredibly interesting, unusual, challenging and fresh” Rockline.si

“The Big Bug album is proof that people who rush through life often overlook the unique moments which make this world so beautiful” RockOnNet webzine

[/trim]
[trim length="250"]

Možná jste už zachytili zprávu o znovuzrození Nylon Jail. Kapela, která zazářila na české scéně v letech 2012-2014 a stejně rychle zmizela v roce 2015, se po dvou letech vrací s video singly, uvádějícími nové album, které vyjde na jaře 2018. A ve stejnou dobu Nylon Jail začnou taky znovu živě vystupovat.

Je nám velkým potěšením, že můžeme být u toho a otevíráme booking koncertů Nylon Jail pro rok 2018.

Rozhovory a odkazy:

[/trim]
[trim length="250"]

Sergio Mendoza is probably my favourite musician of this time. He has the cumbia and mambo in his DNA, but he has the power to make it sound like today. His Orkesta is as punk as the Sex Pistols and as violent as Perez Prado” — Camilo Lara, Mexican Institute of Sound

“Orkesta Mendoza is one of the best live bands out there. Their music delves into a myriad of directions, rhythms and moods, big band orchestrations mixed with lo fi electronica, vocals en Español together with moving instrumentals. The “Vamos a Guarachar” album is epic and soulful, it captures that positive spirit of the Southwest” — Joey Burns, Calexico

Something is stirring in downtown Tucson. That’s no great surprise perhaps: Calexico have been sending out missives from the desert for 20 years now, Giant Sand for even longer than that, and the Green on Red revival is surely overdue. These three giants of American popular music ask questions of the form, chiefly because of where they are situated. Let us remind ourselves that this isn’t a big city in the American sense (it’s the country’s 33rd largest), but that its hinterland is indeed as big as it gets. For an hour south, Mexico starts. And this is where things get interesting.

Born in Nogales, Arizona, raised in Nogales, Sonora, multi-instrumentalist and band-leader Sergio Mendoza grew up listening to the Mexican regional styles jostling for headspace in a young, music- mad mind – cumbia mainly, but mambo, rancheras and mariachi too. The border is always a fierce arena of exchange, both commercial and cultural, and so there was American music too. At one point ‘rock and roll, the classics’, as Mendoza himself deadpans, seemed to win out and he stopped playing those ‘Latin styles’ for a good decade and a half.

The return to those sounds was a strong one in 2012’s Mambo Mexicano, co-produced by Mendoza and Joey Burns of Calexico – a band for which Mendoza has become an increasingly integral touring and recording member. While that record had a studied air, tentative in parts (as befits the renewal of an old love affair), ¡Vamos A Guarachar!, released on 7 October 2016 by prestigious Glitterbeat Rec., is another beast entirely: by turns raucous (‘Cumbia Volcadora’, featuring Mexican electronic pioneer Camilo Lara), tender (‘Misterio’, surely Salvador Duran’s finest moment with the band so far) and plain serious fun, as in ‘Contra La Marea’ and ‘Mapache’, it also bears a robust electronic edge, a keen pop sensibility and all the hallmarks of Mendoza’s love of 60s rock, with the closing track, ‘Shadows of the Mind’, sure to be included if anyone decides to update the Nuggets collection for the 21st century. This is roundabout way of saying that it appears to have everything, but never too much of anything. Focused, fierce and beautifully executed by a superbly drilled set of musicians, it is a record that fully matches the band’s explosive live performances.

“A sunny-side-up mix of cumbia, mambo, indie and electronica… If you think Latin American music tends towards the formula, try this out for size.” — fRoots

Nogales, Sonora, Nogales, Arizona: this is what the border looks like here – for now. To talk about borders and the diasporas they create, is to be pitched headlong into our era’s most urgent debate, marked by Trump’s lurid obscenities and the lines being hastily reinstated across Europe. Orkesta Mendoza’s contribution to that debate is to show us what the border sounds like and what masterpieces can be achieved by honest cultural exchange. What we decide to do with that information is up to us. With this record, however, we’ll have an awful lot of fun deciding.

You could, of course, take the trip to Tucson yourself, to the home of this essential set of field recordings. The scene hangs out together, so … if the stars align and their frantic tour schedules permit, you might see any number of folks from Calexico, Giant Sand or up-and-coming cumbia rockers Xixa deep in conversation somewhere in town with a quiet young man in black. That’s Sergio. Right now, in this endless game of Tucson tag, Orkesta Mendoza are IT.


[/trim]
[trim length="250"]

Wattican Punk Ballet je arménské freak dance punk duo, střídavě doma v Moskvě a v Budapešti, které tvoří sourozenci Karen a Gaya Arutyunyan, jinak také zakládající členové legendární arménsko-ruské psychedelické kapely Deti Picasso. V jejich hudbě můžete objevit psychedelický rock, punkové a taneční výstřelky a ulítlý pop v kombinaci s divadelními až teatrálními triky. Gaya a Karen zkoušejí, co vydržíte a posouvají stále hranice své tvořivosti a možnosti hraní ve formátu dua. Syrové rockové riffy se mísí se soulovou naléhavostí a funky disco beaty s kavkazkými ornamenty násobí energii jejich vystoupení. Karen i Gaya používají ztřeštěné kostýmy a během koncertu stále střídají nástroje (kytary, bicí, klávesy, smyčky a perkuse), takže živé vystoupení je velmi proměnlivé, má stále spád a publikum nemá čas si vydechnout.

Během své hudební kariéry Gaya a Karen spolupracovali nebo vystupovali spolu s muzikanty zvučných jmen jako jsou Alex Hacke (Einsturzende Neubauten), Bobby McFerrin, Tony Levin, Nikola Sekulovic (Laibach), Jason Webley, Zdob si Zdub, Schtimm a další. Jako Deti Picasso nebo WPB předskakovali Depeche Mode, Massive Attack, dEUS, Goran Bregovic, The Verve aj. Jejich projekty jsou oceňovány pro svůj vliv na nezávislou arménskou a ruskou rockovou scénu. Jako členové obou kapel vystupovali prakticky po celé Evropě, včetně Velké Británie.

Sestava:
Gaya Arutyunyan – zpěv, kytary, bicí, klávesy
Karen Arutyunyan – kytary, bicí, samply, klávesy


[/trim]
[trim length="250"]

“My favourite Australian band, they have a raw Australian bush sound.” – Brian Ritchie, Violent Femmes

Graveyard Train pocházejí z Melbourne v Austrálii. Původní představa těchto mladíků byla šest barytonů, zpívajících o vlkodlacích, upírech, strašidlech apod. za doprovodu freneticky šlapající country music. Ujetá idea, která ale výborně fungovala a kapele průběžně získávala další a další fanoušky po celém světě.

Co se týče jejich písní, jsou Graveyard Train vypravěči příběhů, kteří si libují v temných a hrůzostrašných místech a posouvají hranice alt-country na neprozkoumaná teritoria. Nyní ale, stejně jako jakýkoli jiný virus, zmutovala hudba Graveyard Train do něčeho mnohem vyvinutějšího, mocnějšího a účinnějšího. Banjo, dobro, bicí a elektrické kytary, stejně jako jejich originální kladivo a řetěz, přenesly intenzitu jejich proslulých živých vystoupení z Austrálie také do Spojených států. Kanady a Evropy.

Zemité country, vyšinutá psychedelie, punk s pěnou u huby a folkové balady… Graveyard Train ale nejsou country kapela. Nejsou ani folková kapela, nejsou punková kapela, nejsou pěvecký sbor a nejsou ani psychedelická kapela. Jsou tohle všechno, ale ještě něco navíc. V podstatě je to kapela jako žádná jiná.


[/trim]