[trim length="250"]

Daniel Romano’s Outfit (CA), Guest: Adrian T. Bell (UK/CZ), Support Carson McHone (US), 26.6.2022, Cross Club Open Air. Více informací a vstupenky ZDE.

[/trim]
[trim length="250"]

RHYECE O’NEILL je australský písničkář, muzikant, tulák, tesař, stavební dělník, lovec, odborový předák, DJ, básník a spisovatel, bluesman a pankáč v jedné osobě. Pochází ze South Gippsland v australské Victorii a jeho řemeslem je především psané slovo. V roce 2017 shromáždil svou poezii a písně na své první album Übermensch Blues. Coby plodný básník, prozaik a písničkář dokončil několik románů, z nichž „Run To The Dust“ vychází z jeho zkušeností odborového předáka, který vedl pracovní spor při práci na obrovském stavebním projektu v poušti, v outbacku. V té době také vznikla velká část jeho druhého alba Death of a Gringo. Na kontě má také sbírku básní „The Condition Report 45“.

Sólově nebo s kapelou hrál po a barech a sálech v celém australském vnitrozemí i ve městech na pobřeží. Absolvoval turné nebo vystoupení s kapelami The Beasts of Bourbon, The Ape, The Brian Jonestown Massacre, Spencer P. Jones a dalšími. Jeho hudba je směsí pouštního blues, garážového rock & rollu, outlaw country a psychedelie a mezi svými vzory jmenuje Iggyho Popa, Rowlanda S. Howarda, Einstürzende Neubauten, The Bad Seeds, Stanforda Clarkea, W. H. Audena, Arthura Rimbauda, PJ Harvey, Sylvii Plath, Patti Smith, Henryho Millera, Townese Van Zandta, Dostojevského, Lightnin‘ Hopkinse, Johna Lee Hookera a Boba Dylana.

V roce 2018 vydal se svou bývalou kapelou The Narodniks album Death of a Gringo u francouzského vydavatelství Beast Records. Po vydání tohoto alba se kapela vydala na evropské turné, během kterého odehrála více než 40 koncertů po celém kontinentu, včetně tří vystoupení na legendárním festivalu Binic Blues ve Francii. Během pobytu v České republice nahrávali ve studiu SONO Rec. s Milanem Cimfe. Z této spolupráce, částečně na dálku, vzniklo v roce 2019 prorocké album Los Diablos, zatímco mezitím doma v Austrálii natočil s Hannah Jane akustické album Junk In The Valley.

V červenci 2019 v melbournském Cactus Room vzdal Rhyece O’Neill hold australské kultovní filmové klasice Wake in Fright. Se svou kapelou provedl živý originální soundtrack, který šokoval a nadchl vyprodaný sál. Gotická bluesová kytara, hybná basa a psychotické boogie bicí vytvořily ohromující doprovod pro dialogy a téma filmu.

Zkraje roku 2021 prožil ve snu vizi, sbalil si věci do auta a ještě té noci vyrazil pryč z Victorie, která již byla uzavřena uprostřed pandemie. Téměř třičtvrtě roku roku potom cestoval a žil v lesích a buši východního pobřeží Austrálie, od svého rodného South Gippslandu až po větrné pobřeží Cooktownu v dalekém severním Queenslandu. Po návratu se usadil v Brisbane, kde založil novou kapelu, protože jeho původní spoluhráči uvízli v Melbourne.

V lednu 2022 vydal EP Road To Damascus (Journey to Bunya), další album bude následovat ještě tento rok. Současně plánuje přesídlit do Evropy, do Čech, takže od června 2022 bude kdykoli dostupný pro koncerty v ČR a Evropě.

PRESS

“Think Nick Cave & The Bad Seeds meets the old school sounds of The Veils meets Mark Lanegan… Filled with tension and drunken swagger with a deliciously complementing haunting violin: Australian singer songwriter Rhyece O’Neill impresses us with „The Fire in You.“ Gobsmag.nl 

„Ubermensch Blues“ grabs you first time and you’ll be returning over and over. It’s a sound investment, if not essential. i94bar.com

Christmas, Jesus, and modern visions of hell: we chat with Rhyece O’Neill, Happy Mag


[/trim]
[trim length="250"]

Jazz bez dýchavičnosti, rock bez klapek na očích a avantgarda bez domýšlivosti. V belgické kapele Dans Dans se propojují talenty tří z nejlepších hudebníků celého Beneluxu na vrcholu jejich kariéry!

Dans Dans je jedinečný hudební kolektiv, který tvoří kytarista a zpěvák Bert Dockx, frontman uznávaných Flying Horseman, vystupující také se svým sólovým programem, Frederic Jacques, basista kapely nedávno zemřelého ikonického Marka Lanegana a sám impozantní písničkář a zpěvák, tvořící pod monikerem Lyenn a vynikající perkusista a multiinstrumentalista Steven Cassiers, který spolupracoval s lidmi jako Dez Mona či i u nás dobře známou kapelou DAAU.

Když v roce 2012 vydali vlastním nákladem a ve vlastní produkci první eponymní album, byli Dans Dans již řadu let stálicí v okruhu vyhlášených vlámských jazzových klubů a kaváren. Album zaznamenalo obrovský úspěch v undergroundové komunitě, bylo okamžitě vyprodáno a brzy se z něj stala kultovní klasika. Výrazná, originální a intuitivní kombinace hudebních stylů a neotřelý způsob, jakým Dans Dans umí přetavit skladby jiných autorů (od jazzových standartů po písně Nicka Drakea) i nespoutaná intenzita jejich nápaditých živých vystoupení, okamžitě upoutaly pozornost náročných hudebních fandů, novinářů a promotérů. Dans Dans dokázali svojí originalitou a strhujícími koncerty jako první propojit do té doby ne příliš nekompatibilní světy belgické jazzové scény a fanoušků popu, rocku a elektroniky.

Nadšeně přijatá vystoupení na festivalech jako Cactus, North Sea Jazz a Pukkelpop, Gent Jazz, Ljubljana Jazz a Jazz Middelheim, stejně jako další studiová i živá alba, potvrdila pověst Dans Dans jako jedné z nejzajímavějších současných belgických kapel. V posledních letech skupina cestuje po celé Evropě a sbírá nadšené reakce i za belgickými hranicemi.

V dubnu 2021 vyšlo jejich páté album Zinc, na kterém renomovaná producentka Christine Verschorren (Philippe Catherine, Ivan Paduart) vyzdvihuje jejich fascinující souhru, úžasnou plynulost, jemné vazby i hluboké vrstvení. Hudební styly a vlivy se organicky mísí a sublimují do toho, co lze nazvat výhradně a pouze Dans Dans music. „Tohle není fusion ani rock, jazz nebo ambient,” říká za kapelu Bert Dockx a dodává: “Je to zvuk hledajícího citlivého člověka, nadčasového tajemného snu, jeho podstaty, srdce a duše.”

Garážový jazz, psychedelické blues, noirový soundtrack nebo vesmírný rock’n’roll: na Dans Dans se hodí spousta nálepek a všechny jsou do určité míry použitelné, stačí si vybrat.

Bert Dockx: kytary, kazetový magnetofon
Fred Lyenn Jacques: baskytara, baritonová kytara, synth
Steven Cassiers: bicí, perkuse, synth


[/trim]
[trim length="250"]

Po mnoha pochvalách, které sklidilo jejich debutové album Big Bug, přichází Darla Smoking s novým albem „Extinct“, které je věnováno všemu mizejícímu životu na naší planetě. „Extinct“ zkouší znovu připomenout, že bitvy proti zániku a mizení, které začaly už před několika dekádami, jsou pořád tady a stále se jim nedostává dostatek pozornosti, která by pomohla tuto situaci vyřešit. Pořád tady máme původní obyvatele Ameriky bez prérií, Tibeťany, nucené stát se Číňany, Maorské a Aboriginské kmeny ztracené ve slumech velkoměst, masakry v Amazonii a poslední pastýře v Bulharsku mizející za všudypřítomnou globalizací. Celkově vzato nové album na nás vyplivuje umírající výkřiky a bezmocný hněv, zatímco my všichni tiše sledujeme, jak nám svět dává ránu do tváře. Vyhynulý je nový mrtvý.

Darla Smoking je hudební projekt dvou zkušených muzikantů ze Slovinka. Pod tímto jménem vydali elektro producent Nac a bubeník Brgs v roce 2018 debutové album „Big Bug“. Pod pokličkou tohoto horkého hudebního kotle se ve vlastní šťávě z historie i současnosti našeho světa vaří skvělé ratatouille s chutí temného a občas i tísnivého dubu, taneční elektroniky, omamné psychedelie a čiré word music. Darla Smoking vás vezmou na projížďku po krvavých březích Mississipi a barevných scenériích Bollywoodu, prozkoumáte skrytá a temná zákoutí Orientu nebo budete pozorovat rituální tance afrických kmenů. Takovýhle trip vám žádná jiná cestovka nenabídne, ten můžete zažít jen s Darla Smoking.

A post-everything cacophony of brilliance that barges into your brain and forces your limbs to dance. It’s dub music for rockers, punk music for the electro generation, world music for the outcasts and night owls. Few bands ever get close to creating such a hedonistic, seductive racket, but that’s because few bands are like Darla Smoking.“ Europavox.com 

„Incredibly interesting, unusual, challenging and fresh“ Rockline.si

„The Big Bug album is proof that people who rush through life often overlook the unique moments which make this world so beautiful“ RockOnNet webzine

[/trim]
[trim length="250"]

Možná jste už zachytili zprávu o znovuzrození Nylon Jail. Kapela, která zazářila na české scéně v letech 2012-2014 a stejně rychle zmizela v roce 2015, se po dvou letech vrací s video singly, uvádějícími nové album, které vyjde na jaře 2018. A ve stejnou dobu Nylon Jail začnou taky znovu živě vystupovat.

Je nám velkým potěšením, že můžeme být u toho a otevíráme booking koncertů Nylon Jail pro rok 2018.

Rozhovory a odkazy:

[/trim]
[trim length="250"]

““Orkesta Mendoza je jednou z nejlepších živých kapel široko daleko. Jejich hudba se pohybuje v nesčetných směrech, rytmech a náladách, bigbandová orchestrace se mísí s lo-fi elektronikou, vokály ve španělštině s dojemnými instrumentálkami.“ – Joey Burns, Calexico

V centru Tucsonu se něco děje. To asi není žádné velké překvapení: Calexico posílají z pouště vzkazy už více než dvacet let, Giant Sand ještě déle a revival Green on Red je permanentně na spadnutí. Tyto tři velká jména americké hudby pokládají otázky týkající se formy, a to hlavně vzhledem k místu, kde se nacházejí. Připomeňme si, že nejde o velké město v americkém slova smyslu (je 33. největší v zemi), ale že jeho zázemí je skutečně tak velké, jak jen to jde. Za hodinu na jih začíná Mexiko. A tady to začíná být zajímavé.

Multiinstrumentalista a kapelník Sergio Mendoza se narodil v Nogales v Arizoně a vyrůstal v Nogales na druhé straně americko-mexické hranice, v Sonoře. Poslouchal mexické regionální styly, které se přetahovaly o místo v jeho mladé, hudbou poblázněné mysli – hlavně cumbii, ale také mambo, rancheras a mariachi. Hranice je vždycky divokou arénou výměny, obchodní i kulturní, takže tam byla i americká hudba. V jednu chvíli se zdálo, že „rock and roll, klasika“, jak sám Mendoza říká, zvítězil a on přestal hrát „latinskoamerické styly“ na dobrou dekádu a půl.

Návrat k těmto zvukům se silně projevil na albu „Mambo Mexicano“ z roku 2012, které Mendoza produkoval společně s Joeym Burnsem z Calexico – kapely, ve které se Mendoza stal nedílným členem nejprve na turné a potom i při nahrávání. Zatímco tato deska působila trošku studeným dojmem a místy nejistě (jak se stává při obnovení starého milostného vztahu), ¡Vamos A Guarachar!, vydaná 7. října 2016 prestižním Glitterbeat Records, je úplně jiné zvíře: střídavě hlučná („Cumbia Volcadora“, na níž se podílel mexický průkopník elektronické hudby Camilo Lara), i něžná („Misterio“, jistě nejlepší moment Salvadora Durana s kapelou) a prostě zábavná, jako v „Contra La Marea“ a „Mapache“. Album má rovněž výrazný elektronický zvuk, vybroušený popový feeling a všechny znaky Mendozovy lásky k rocku 60. let, přičemž závěrečná skladba „Shadows of the Mind“ bude jistě zařazena do sbírky Nuggets pro 21. století, pokud se někdo rozhodne ji aktualizovat. Shrnuto – to je oklikou řečeno, že je na ní všechno, ale ničeho není příliš. Cílevědomá, razantní a skvěle zahraná vynikající sestavou muzikantů, deska, která výborně odráží výbušná živá vystoupení kapely.

Nogales, Sonora, Nogales, Arizona: takhle nějak vypadá americko-mexická hranice – prozatím. Mluvit o hranicích a diasporách, které vytvářejí, znamená vrhnout se po hlavě do naléhavé debaty naší doby, poznamenané Trumpovými hulvátskými obscénnostmi a hranicemi, které se znovu překotně obnovují napříč Evropou. Příspěvkem Orkesta Mendoza do této debaty je ukázat nám, jak zní hranice a jakých mistrovských děl lze dosáhnout otevřenou kulturní výměnou. Je jen na nás, jak se rozhodneme s těmito informacemi naložit. S touto deskou se však při rozhodování budete skvěle bavit.

Můžete se samozřejmě sami vydat na cestu do Tucsonu, do místa, kde vznikla tato zásadní kolekce terénních nahrávek. Scéna se schází pohromadě, takže… pokud se hvězdy spojí a jejich zběsilý rozvrh turné to dovolí, můžete někde ve městě potkat řadu lidí z Calexico, Giant Sand nebo nadějných cumbia rockerů XIXA v rozhovoru s tichým mladíkem v černém. To je Sergio. Právě teď, v té nekonečné místní hře na babu Tucson Tag o nejvíc hot kapelu, ji mají Orkesta Mendoza.

PRESS

“Mixing 60s rock styles with traditional Latin stompers, the US-Mexicanband are both experimental and rousing.” – The Guardian

„A sunny-side-up mix of cumbia, mambo, indie and electronica… If you think Latin American music tends towards the formula, try this out for size.“ — fRoots

Sergio Mendoza is probably my favourite musician of this time. He has the cumbia and mambo in his DNA, but he has the power to make it sound like today. His Orkesta is as punk as the Sex Pistols and as violent as Perez Prado” — Camilo Lara, Mexican Institute of Sound


[/trim]
[trim length="250"]

“My favourite Australian band, they have a raw Australian bush sound.” – Brian Ritchie, Violent Femmes

Graveyard Train pocházejí z Melbourne v Austrálii. Původní představa těchto mladíků byla šest barytonů, zpívajících o vlkodlacích, upírech, strašidlech apod. za doprovodu freneticky šlapající country music. Ujetá idea, která ale výborně fungovala a kapele průběžně získávala další a další fanoušky po celém světě.

Co se týče jejich písní, jsou Graveyard Train vypravěči příběhů, kteří si libují v temných a hrůzostrašných místech a posouvají hranice alt-country na neprozkoumaná teritoria. Nyní ale, stejně jako jakýkoli jiný virus, zmutovala hudba Graveyard Train do něčeho mnohem vyvinutějšího, mocnějšího a účinnějšího. Banjo, dobro, bicí a elektrické kytary, stejně jako jejich originální kladivo a řetěz, přenesly intenzitu jejich proslulých živých vystoupení z Austrálie také do Spojených států. Kanady a Evropy.

Zemité country, vyšinutá psychedelie, punk s pěnou u huby a folkové balady… Graveyard Train ale nejsou country kapela. Nejsou ani folková kapela, nejsou punková kapela, nejsou pěvecký sbor a nejsou ani psychedelická kapela. Jsou tohle všechno, ale ještě něco navíc. V podstatě je to kapela jako žádná jiná.


[/trim]