[trim length="250"]

Vypadá to, že písně Toma Waitse se již staly kategorií a žánrem samy o sobě. Důkazem toho je jedna z místních senzací New York City, dámské trio VickiKristinaBarcelona. Ve svém programu The Songs Of Tom Waits  představuje písně Toma Waitse v novém světle, přičemž ctí jejich původní humor a patos. VickiKristinaBarcelona spojují Waitsovy eklektické melodie se svůdnými harmoniemi tří ženských hlasů, vypravěčskými dovednostmi všech tří muzikantek a překvapivými aranžemi.

Jméno kapely je adaptací názvu známého filmu Woody Allena, který je příběhem tří silných žen a jejich komplikovaného vztahu k jednomu muži. Příběhem hravosti, lstivosti a ženské energie, zrcadlícího se i v hudbě VickiKristinaBarcelona.

Rachelle Garniez, Amanda Homi a Terry Radigan jsou všechny ostřílené zpěvačky a muzikantky s vlastní kariérou v odlišných hudebních žánrech. Rachelle je doma na prknech kabaretu, Amanda se pohybuje mezi rytmy celého světa a Terry v žánrech jako americana a roots music. Mezi umělci, se kterými spolupracovaly jsou jména jako Jack White, Jackson Browne, Jane Siberry, Patty Loveless, Dan Penn, Ray La Montaigne nebo Thomas Dolby.

Debutové album Pawn Shop Radio vychází 29. května tohoto roku.


Website | Facebook | FB událost

Koupit vstupenku – Goout.cz

 

[/trim]
[trim length="250"]

Po loňském vyprodaném koncertu v Café V lese se do Prahy vrací LAUREN RUTH WARD. Tentokrát se představí ve smíchovském Futuru a přiveze své nové album “Vol.II”, které vyšlo 13. března 2020.

Každý, kdo viděl zpívat Lauren Ruth Ward, si pamatuje, když ji viděl poprvé. Není moc zpěváků, kteří vás takto osloví. Cítíte, že zpívá z každé své buňky a dokáže na chvíli změnit i vaši vlastní chemii. Říkáte si, když ona může být větší než její vlastní tělo, proč bych nemohl(a) i já ? A vy víte, že můžete. A co je ještě lepší, nikdy jste nečekali, že to může být tak skvělé.

Hudební kritika o Lauren mluví jako o spojení Janis Joplin, Florence Welch a Courtney Barnett. Ale tváří v tvář její přítomnosti každé přirovnání kulhá. Její debutové album „Well, Hell“ sklidilo ocenění od NYLON, Noisey, Consequence of Sound, Los Angeles Times, Indie Shuffle a dalších médií. V USA hraje před vyprodanými sály a na pódiu se potkala s tak rozdílnými umělci jako jsou LP, Keith Urban, Shirley Manson, Eddie Vedder, Shakey Graves nebo Liz Phair. Její nová videa Wise Gal, Valhala, Make Love To Myself a nejnovější Super Bullshit a Water Sign jí získávájí stále větší počet fanoušků.

Support: THE BLANK TAPES

The Blank Tapes je přezdívka Matta Adamse, multiinstrumentalistky z Los Angeles a Joshua Tree,, který produkoval více než tucet alb inspirovaných folk-rock-surf-psych-soul-popem šedesátých let u labelů jako Volcom, Burger Records, Antenna Farm, a další. Impose Magazine napsal o jejich posledním EP Super Bloom:

The Blank Tapes chrlí opojné a zmatené psychedelické jamy, které se točí, kroutí a dosahují až do stratosféry. Super Bloom je nepřetržitá série vznášejících se zvukových scén a další triuf pro Adamse a The Blank Tapes.“


Website | Instagram |Facebook | FB událost

KOUPIT VSTUPENKY – Goout.cz

 

[/trim]
[trim length="250"]

Tim Eriksen je jeden z nejpozoruhodnějších zpěváků americké „roots music“, který „spojuje kořeny a současnost s punkovou bezprostředností, která vás nechá stát s otevřenými ústy“. Muzikant neobvyklé naléhavosti a vynalézavý multiinstrumentalista, jehož interpretace starých mordýřských balad a “kostelních” harmonií nejstarší americké hudební tradice “Sacred harp” s všudypřítomnými stopami apalačské a irské hudby mu vynesly nadšené ohlasy publika po celém světě. Pravděpodobně jediný člověk, který stál současně na podiu s Doc Watsonem i Kurtem Kobainem.

Pokud si nejste jistí, co byste měli očekávat, třeba si vzpomenete na film Návrat do Cold Mountain s Nicole Kidman a Jude Law v hlavních rolích, kde Tim mj. učil zpívat Nicole Kidman, Elvise Costella and Stinga staré “Shape note” chorály z 19. století. Jeho píseň “I Wish The Wars Were All Over” si vybrala Joan Baez jako svoji poslední nahrávku. Kromě výše zmíněných spolupracoval např. s Jackem Whitem, Ralphem Stanleym, Stevem Reichem, Stevem Albinim, Joe Boydem, T Bone Burnettem a Alison Kraus.

Tim Eriksen si vydobyl ostruhy hraním v notoricky známém newyorském klubu CBGB s legendárními hardcore punkovými Cordelia’s Dad. Získal univerzitní titul v klasické indické hudbě v jižní Indii (veena a hlas), zatímco se po celou dobu neustále zabýval severními kořeny (Northern Roots) stylu Americana, které doloval z archivů místních knihoven a paperbacků pro podomní prodej. Coby původně punkový rebel debutoval na začátku milénia jako sólista v New York Carnegie Hall v symfonické skladbě Evana Chamberse „The Old Burying Ground“. Do New Yorku se vrátil na několik vyprodaných koncertů v jazzovém “hlavním městě světa“, klubu Blue Note, jako zvláštní host světového jazzového inovátora Omara Sosy. Jejich společné album s názvem „Across the Divide“ (Half Note, 2009) bylo 2x nominováno na cenu Latin Grammy.

VSTUPENKY: https://goout.net/cs/koncerty/tim-eriksen/wsyhf/+wovnp/

www.youtube.com/user/batfancy
www.timeriksenmusic.com
www.facebook.com/timeriksenmusic

[/trim]
[trim length="250"]

LAUREN RUTH WARD je přírodní úkaz. Hudební kritika o ní mluví jako o spojení Janis Joplin, Florence Welch a Courtney Barnett. Ve svých textech popisuje své životní zážitky a drsně i s chvěním sdílí svou zranitelnost i sílu. Její koncerty, ať už s kapelou, která flirtuje s 50′-60′ rock’n’rollem, nebo jen s kytarou, jsou plné syrových a niterných emocí.

Lauren vydala v loňském roce své debutové album „Well, Hell“, které ji představilo celosvětovému publiku a sklidilo uznání v médiích jako jsou NYLON, Noisey, Consequence Of Sound, The Los Angeles Times, Indie Shuffle a další. V USA hraje před vyprodanými sály a na pódiu se potkala s tak rozdílnými umělci jako jsou Keith Urban, Shirley Manson, Eddie Vedder, Shakey Graves, LP nebo Liz Phair. Jako poctu k narozeninám Grace Slick vydala vloni také singl „White Rabbit“ a k nedožitým 75. narozeninám Jima Morrisona 7-mi písňové tribute album „Happy Birthday Jim“ včetně videí ke všem 7 písním. Letos už stihla vydat dalších 6 singlů a 3 videa + spolu s Desi Valentine singl „Same Soul“ pro Jack Daniels.

Lauren Ruth Ward je posedlá objevováním sebe samé a nechává se inspirovat vším. V „Aging Actress“, jednom ze svých bočních projektů, spojila své síly s Chrisem Hessem ze SWIMM, režírovala a produkovala hudební video „Incognito“ Alicie Blue a příští rok plánuje vydání dalších 12 písní a 5 videí.

V Praze se objeví se svým kytaristou a spoluautorem jejích písní, Eduardem Riverou.

https://laurenruthwardmusic.com
https://www.youtube.com/channel/UC8dfUJJ-3op3B5wF5uono0w
https://www.instagram.com/laurenruthward/
https://www.facebook.com/laurenruthwardmusic/

[/trim]
[trim length="250"]

“one of the best voices in music” – T Bone Burnett

Tim Eriksen is acclaimed for transforming American tradition with his startling interpretations of old ballads, love songs, shape-note gospel and dance tunes from New England and Southern Appalachia. He combines hair-raising vocals with inventive accompaniment on banjo, fiddle, guitar and bajo sexto, creating a distinctive hardcore Americana sound that ranges from the bare bones of solo unaccompanied singing on his album “Soul of the January Hills” (Appleseed 2010) through the stripped-down voice and bajo sexto Christmas album “Star in the East” (timeriksenmusic 2012) to the lush, multi-layered arrangements on “Josh Billings Voyage”, the new album of northern roots American music from the imaginary village of Pumpkintown (timeriksenmusic 2012).

Eriksen’s own compositions, which NetRhythms UK described as “strange and original works”, have been featured in films like the Billy Bob Thornton vehicle “Chrystal” and the upcoming documentary “Behold the Earth”. Eriksen’s other notable work has included extensive contributions to Anthony Minghella‘s 2004 Oscar-winning film “Cold Mountain” as well as collaborations ranging from hardcore punk and Bosnian pop to symphony orchestra and the 2010 Grammy-nominated album “Across the Divide with Afro-Cuban world-jazz pianist Omar Sosa.

The former frontman of the prophetic groups Cordelia’s Dad (folk-noise), Northampton Harmony (shape-note quartet) and Zabe i Babe (Bosnian folk and pop), Tim Eriksen is the only musician to have shared the stage with both Kurt Cobain and Doc Watson, and his media appearances have ranged from Prairie Home Companion to the Academy Awards. Having graduated from early shows at punk mecca CBGB, Tim’s more recent performances have included his Carnegie Hall debut as a soloist in Even Chambers‘ symphonic work “The Old Burying Ground” and two week-long stints at the Blue Note Jazz Club with Omar Sosa. In the studio, he has worked with producers including Joe Boyd, T-Bone Burnett and Steve Albini.

While Eriksen’s curiosity and passion have led him on many musical journeys besides American roots – from punk rock and shape-note gospel through South Indian classical music and Bosnian pop to world jazz and contemporary symphonic music – all his explorations are linked by the qualities of intensity, directness, and authority which combine in a music that captures a truth about human experience and expresses it without apology.

TEACHING AND SCHOLARSHIP

Tim Eriksen’s work as an ethnomusicologist and teacher has included extensive research on shape-note music in New England and the venerable Sacred Harp four-part harmony tradition. He is a founder of what is currently the world’s largest Sacred Harp singing convention, in Northampton, MA. In the words of Paste Magazine editor Josh Jackson, “no one has done more to help revive Sacred Harp singing among a younger generation.”

Eriksen has taught college courses including American Balladry, Global Sounds, Film Music from Hollywood to Bollywood, American Music, and Songwriting at Dartmouth College, Amherst College, Smith College, The University of Minnesota, Hampshire College and Wesleyan University. In addition, he has taught hundreds of hour- to week-long workshops and seminars in shape-note harmony singing, American music history, ballad singing and instrumental accompaniment at festivals, universities, museums and arts centers, including the Smithsonian Institution, Harvard University, the Society for Ethnomusicology Convention, Colours of Ostrava Festival (Czech Republic), Camp Fasola (Anniston, AL) and the Early Music Festival in Jaroslaw, Poland. His students have ranged from a group of kindergarteners at an inner city school in Portland, Oregon to Nicole Kidman, Elvis Costello, Sting and a group of fifty Romanian extras in the film Cold Mountain and the senior citizen members of the now legendary Young at Heart Chorus.


[/trim]
[trim length="250"]

Sergio Mendoza is probably my favourite musician of this time. He has the cumbia and mambo in his DNA, but he has the power to make it sound like today. His Orkesta is as punk as the Sex Pistols and as violent as Perez Prado” — Camilo Lara, Mexican Institute of Sound

“Orkesta Mendoza is one of the best live bands out there. Their music delves into a myriad of directions, rhythms and moods, big band orchestrations mixed with lo fi electronica, vocals en Español together with moving instrumentals. The “Vamos a Guarachar” album is epic and soulful, it captures that positive spirit of the Southwest” — Joey Burns, Calexico

Something is stirring in downtown Tucson. That’s no great surprise perhaps: Calexico have been sending out missives from the desert for 20 years now, Giant Sand for even longer than that, and the Green on Red revival is surely overdue. These three giants of American popular music ask questions of the form, chiefly because of where they are situated. Let us remind ourselves that this isn’t a big city in the American sense (it’s the country’s 33rd largest), but that its hinterland is indeed as big as it gets. For an hour south, Mexico starts. And this is where things get interesting.

Born in Nogales, Arizona, raised in Nogales, Sonora, multi-instrumentalist and band-leader Sergio Mendoza grew up listening to the Mexican regional styles jostling for headspace in a young, music- mad mind – cumbia mainly, but mambo, rancheras and mariachi too. The border is always a fierce arena of exchange, both commercial and cultural, and so there was American music too. At one point ‘rock and roll, the classics’, as Mendoza himself deadpans, seemed to win out and he stopped playing those ‘Latin styles’ for a good decade and a half.

The return to those sounds was a strong one in 2012’s Mambo Mexicano, co-produced by Mendoza and Joey Burns of Calexico – a band for which Mendoza has become an increasingly integral touring and recording member. While that record had a studied air, tentative in parts (as befits the renewal of an old love affair), ¡Vamos A Guarachar!, released on 7 October 2016 by prestigious Glitterbeat Rec., is another beast entirely: by turns raucous (‘Cumbia Volcadora’, featuring Mexican electronic pioneer Camilo Lara), tender (‘Misterio’, surely Salvador Duran’s finest moment with the band so far) and plain serious fun, as in ‘Contra La Marea’ and ‘Mapache’, it also bears a robust electronic edge, a keen pop sensibility and all the hallmarks of Mendoza’s love of 60s rock, with the closing track, ‘Shadows of the Mind’, sure to be included if anyone decides to update the Nuggets collection for the 21st century. This is roundabout way of saying that it appears to have everything, but never too much of anything. Focused, fierce and beautifully executed by a superbly drilled set of musicians, it is a record that fully matches the band’s explosive live performances.

“A sunny-side-up mix of cumbia, mambo, indie and electronica… If you think Latin American music tends towards the formula, try this out for size.” — fRoots

Nogales, Sonora, Nogales, Arizona: this is what the border looks like here – for now. To talk about borders and the diasporas they create, is to be pitched headlong into our era’s most urgent debate, marked by Trump’s lurid obscenities and the lines being hastily reinstated across Europe. Orkesta Mendoza’s contribution to that debate is to show us what the border sounds like and what masterpieces can be achieved by honest cultural exchange. What we decide to do with that information is up to us. With this record, however, we’ll have an awful lot of fun deciding.

You could, of course, take the trip to Tucson yourself, to the home of this essential set of field recordings. The scene hangs out together, so … if the stars align and their frantic tour schedules permit, you might see any number of folks from Calexico, Giant Sand or up-and-coming cumbia rockers Xixa deep in conversation somewhere in town with a quiet young man in black. That’s Sergio. Right now, in this endless game of Tucson tag, Orkesta Mendoza are IT.


[/trim]