[trim length="250"]

Nejosobnější album své hudební kariéry vydal 7. února na labelu Indies Scope písničkář David Pomahač

Ve srovnání s Pomahačovým předchozím projektem, urban-folkovým duem Kieslowski, značí novinka Do tmy je daleko posun v tvorbě, ať už v textech jdoucích na dřeň či příklonem k elektronice. Svůj podíl na tom nese i citlivá produkce Tomáše Havlena (Zvíře jménem podzim, Spomenik, Post-hudba aj.)

„Je to má zpověď o každodenním hledání světla, aniž bych si byl jistej, že vůbec někde nějaký je. O životě ve tmě s depresema, o všudypřítomným pocitu samoty, o lásce, kterou umím jen těžko dát najevo, o ztrátách a chuti se z toho všeho dostat a vidět světlo, cítit teplo. Myslím, že osobnější album bejt nemohlo. Odhalil jsem úplně všechno,“ říká Pomahač.

David Pomahač založil projekt Bez peří, devět let strávil v Houpacích koních, tři roky prožíval večírek doprovodné kapely Xaviera Baumaxy. Rok 2010 dal vzniknout duu Kieslowski. Písně stojící na zvuku kytary, piana, dvou hlasech a Davidových textech si získaly početnou fanouškovskou základnu a naplněné koncerty doma i v zahraničí. Kieslowski vydali tři alba, několik EP, byli nominováni na hudební cenu Apollo.

Miniturné k novince Do tmy je daleko zahájí Pomahač 21. 2. v Třebíči, dále vystoupí 22. 2. v Novém Městě na Moravě, 27. 2. v Plzni a na konec 11. března v pražském Café V lese, kde proběhne křest alba Do tmy je daleko. Pomahače čekají také festivaly, třeba Žižkovská noc či poličský Colour Meeting.

www.facebook.com/davidpomahacmusic

YouTube:

Stíny

Do tmy je daleko

 

[/trim]
[trim length="250"]

Ať už se vám líbí country, irish-punk na způsob The Pogues, křehké písně Sinnead O’Connor, mužné balady Glena Hansarda či třeba hvězdní U2, vězte, že někde u kořenů těchto a mnoha dalších muzikantů lze najít pramen, ze kterého všichni čerpají: irskou hudbu. A mezi ty, kdo staletou bohatou tradici úspěšně a po svém přenášejí do 21. století patří Ye Vagabonds.

Jejich poslední album The Hare’s Lament, zpracovávající tradiční písně i objevy z unikátního rodinného archivu, vyšlo letos na jaře. Ye Vagabonds za něj získali několik nominací na ceny BBC Radio 2 Folk Awards a RTÉ Radio 1 Folk Awards a stali se kandidáty na senzaci roku.

Bratři Brían a Diarmuid Mac Gloinnové, od mala obklopeni hudbou, prošli nenahraditelnou školou pouličního hraní. Když z rodného Carlow přesídlili do Dublinu, brzy se stali pevnou součástí tamní folkové a bluesové hudební scény. Debutové eponymní album z roku 2017 přineslo originální směs irské tradice, anglického folku i záoceánské apalačské muziky a zaujalo jak v Irsku tak ve Spojeném království. K jejich vzestupu výrazně přispěl i Glen Hansard, který Ye Vagabonds vzal s sebou na evropské turné v roce 2015 a o rok později je pozval na velký reprezentativní koncert Imagining Home do National Concert Hall of Ireland.

17. prosince máte šanci slyšet tuhle čerstvou irskou krev poprvé naživo v Praze, v dejvickém Potrvá. Vstupenky budou k dostání na místě za cenu 250 Kč.

[/trim]
[trim length="250"]

FlookNezapomenutelné příběhy beze slov

Text: Jiří Moravčík

Návrat kultovní anglo-irské skupiny Flook po čtrnácti letech má doslova nádech senzace. Vynikající album Ancorastíhané oslavnými recenzemi bylo bez dlouhých řečí v prestižní anketě BBC Radio 2 Folk Awards nominováno na nahrávku roku 2019 a kvarteto na bouřlivých koncertech znovu potvrzuje dávné upozornění magazínu fRoots: „Připravte se na subtilní oheň, hráčský důvtip a rytmickou sílu. Ti báječní lidé na vás z rohu hojnosti vylijí tolik velebného muzikantství, až se z toho málem zalknete.“ Čtveřice vystoupí po třinácti letech v Čechách, fanoušci z celé republiky míří 12. listopadu do pražského Rock Café.

Návrat v takovém stylu nebude pro příznivce Flook asi žádné překvapení, natolik jedinečná skupina předhonila kdysi dobu, nicméně i ti nejvěrnější začali v uplynulých letech spíš vzpomínat než předpokládat, že ji ještě někdy spatří či uslyší z nahrávky. Nedoufali ani pamětníci explozivního pražského koncertu z roku 2006, kdy Flook lidem nadobro vymazali z hlavy poslední zbytky otravné new age keltománie.

Rozrazit dveře, jako by je zavřeli teprve včera, nebylo pro Flook příliš složité. Jejich přetrvávající úspěch pramení ze zcela intuitivního napojení čtyř brilantních instrumentalistů s nezměrnou fantazií, kterým na sebe prostě stačí kývnout, začít hrát a neustále na sebe reagovat, důvěřovat si, mít nezpochybnitelnou víru v sebe navzájem.

„Dávám dobrý pozor, jak se ostatní tváří, vnímám, co si myslí, a pokud vidím záblesk zájmu, pak je vše v pořádku a začínám ztrácet zábrany, “vysvětlila flétnistka a akordeonistka Sarah Allen. Spolu s Edem Boydem (kytara, buzuki, klavír), Brianem Finneganem (tin whistle, flétna) a bodhranistou John Joe Kellym patří mezi nejvýraznější hráče irské a britské moderní tradiční scény. Sami za sebe i s jinými: Sarah mimo jiné dlouho hrála s The Waterboys, Ed je zároveň členem famózní skupiny Lúnasa, Brian vydává pozlacené sólové desky a John Joe zůstává tím, čím byl vždy: pravděpodobně nejlepším světovým hráčem na bodhrán. Jak říká Ed: „Kdo potřebuje bicí soupravu, když má Johna?“

V erbu mají Flook vášeň a dovednost. Nakládají s druhem horečné energie a ustavičně zdokonalovaným aranžérským citem pro komunikaci mezi nástroji a jejich vzájemné ovlivňování. I při pověstné pekelné rychlosti vnímáte u Flook požitkářské pohrávání si se silnými melodiemi, jejich intuici pro prchavou lyričnost, vracející se v mnoha ozvěnách. Nepotřebují hlasy ani slova a přesto vyprávějí nezapomenutelné příběhy. Irskou tradiční hudbu berou Flook jako neuzavřený prostor, v němž s neúnavným důvtipem novátorsky mísí dávné dědictví s moderním rozhledem a přesahy do Bretaně, Středomoří nebo jazzu.

Flook určitě poznáte na první poslech: dvě flétny, navíc každá z jiného hudebního žánru, dávají skupině punc naprosté originality. Začínala jsem s klasickou flétnou a hrála hlavně na příčnou flétnu a altovku, nevycházím z prostředí tradiční hudby. S klasickou hudbou jsem sekla, když jsem se dostala k jazzu. Začala jsem znovu improvizovat a cítila se k tradové scéně přitahována, i když o sobě stále nemluvím jako o tradové hudebnici. Jsem takový podivný hybrid,” tvrdí o sobě Sarah.

Po celou dobu dvacetiletého příběhu, do kterého zpočátku patřil také flétnista Michael McGoldrick, připomíná kvartet žraloka – nadobro se zastavit, zemře. Ani během několikaleté hibernace, ukončené nesmlouvaným voláním fanoušků po návratu, Sarah aspol. nelenili: věnovali se vlastním projektům a přemýšlení o budoucnosti. Název nového alba Ancora z latiny překládáme jako kotvu; znamená ale také naději a nejvíc se podle Eda vztahuje k citátu Michelangela, který v sedmaosmdesáti letech prohlásil:“ancora imparo” – tedy stále se učím. Jak příznačné pro Flook! Vždyť jim by stačilo jen pokračovat, navázat na předešlé úspěchy, jet na jistotu. Jenomže to by nebyli oni – kapela neustále čelící dalším výzvám. Většinu skladeb složila Sarah s Brianem, nerozpakovali se však vypůjčovat a inovativně se napojit na melodie současných hvězd: irského dudáka Jarlatha Hendersona nebo fenomenální houslistky Zoë Conway.

Na zdání, že Flook se dokážou pouze odpočítat a vyrazit do irského trance zapomeňte: nadále ohromují složitě aranžovanou a propracovanou, s bohatým doprovodem netradičních nástrojů vyšperkovanou hudbou, bez soucitu s tradicionalismem. Posloucháme sakra moderní ozvěnu tradic a věrohodně obhájenou nutnost nezastavit se – ano, jak ten žralok. Nemůžeme ani opomenout exkluzivní hosty alba Ancora, kdy co jméno, to rána do stolu: Phil Cunningham (klavír), Amadou Diagne (perkuse), Philip Henry (lap steel guitar), Trevor Hutchinson (kontrabas), Matthias Loibner (hurdy-gurdy), Patsy Reid (cello, viola) nebo Mark Tucker (theremin).

I bez nich si listopadový koncert Flook nenechte ujít – byli byste sami proti sobě. A přišli o možnost zažít „čtyři skvělé hudebníky a čtyřnásobně skvělou hudbu”.

[/trim]
[trim length="250"]

“one of the best voices in music” – T Bone Burnett

Tim Eriksen is acclaimed for transforming American tradition with his startling interpretations of old ballads, love songs, shape-note gospel and dance tunes from New England and Southern Appalachia. He combines hair-raising vocals with inventive accompaniment on banjo, fiddle, guitar and bajo sexto, creating a distinctive hardcore Americana sound that ranges from the bare bones of solo unaccompanied singing on his album “Soul of the January Hills” (Appleseed 2010) through the stripped-down voice and bajo sexto Christmas album “Star in the East” (timeriksenmusic 2012) to the lush, multi-layered arrangements on “Josh Billings Voyage”, the new album of northern roots American music from the imaginary village of Pumpkintown (timeriksenmusic 2012).

Eriksen’s own compositions, which NetRhythms UK described as “strange and original works”, have been featured in films like the Billy Bob Thornton vehicle “Chrystal” and the upcoming documentary “Behold the Earth”. Eriksen’s other notable work has included extensive contributions to Anthony Minghella‘s 2004 Oscar-winning film “Cold Mountain” as well as collaborations ranging from hardcore punk and Bosnian pop to symphony orchestra and the 2010 Grammy-nominated album “Across the Divide with Afro-Cuban world-jazz pianist Omar Sosa.

The former frontman of the prophetic groups Cordelia’s Dad (folk-noise), Northampton Harmony (shape-note quartet) and Zabe i Babe (Bosnian folk and pop), Tim Eriksen is the only musician to have shared the stage with both Kurt Cobain and Doc Watson, and his media appearances have ranged from Prairie Home Companion to the Academy Awards. Having graduated from early shows at punk mecca CBGB, Tim’s more recent performances have included his Carnegie Hall debut as a soloist in Even Chambers‘ symphonic work “The Old Burying Ground” and two week-long stints at the Blue Note Jazz Club with Omar Sosa. In the studio, he has worked with producers including Joe Boyd, T-Bone Burnett and Steve Albini.

While Eriksen’s curiosity and passion have led him on many musical journeys besides American roots – from punk rock and shape-note gospel through South Indian classical music and Bosnian pop to world jazz and contemporary symphonic music – all his explorations are linked by the qualities of intensity, directness, and authority which combine in a music that captures a truth about human experience and expresses it without apology.

TEACHING AND SCHOLARSHIP

Tim Eriksen’s work as an ethnomusicologist and teacher has included extensive research on shape-note music in New England and the venerable Sacred Harp four-part harmony tradition. He is a founder of what is currently the world’s largest Sacred Harp singing convention, in Northampton, MA. In the words of Paste Magazine editor Josh Jackson, “no one has done more to help revive Sacred Harp singing among a younger generation.”

Eriksen has taught college courses including American Balladry, Global Sounds, Film Music from Hollywood to Bollywood, American Music, and Songwriting at Dartmouth College, Amherst College, Smith College, The University of Minnesota, Hampshire College and Wesleyan University. In addition, he has taught hundreds of hour- to week-long workshops and seminars in shape-note harmony singing, American music history, ballad singing and instrumental accompaniment at festivals, universities, museums and arts centers, including the Smithsonian Institution, Harvard University, the Society for Ethnomusicology Convention, Colours of Ostrava Festival (Czech Republic), Camp Fasola (Anniston, AL) and the Early Music Festival in Jaroslaw, Poland. His students have ranged from a group of kindergarteners at an inner city school in Portland, Oregon to Nicole Kidman, Elvis Costello, Sting and a group of fifty Romanian extras in the film Cold Mountain and the senior citizen members of the now legendary Young at Heart Chorus.


[/trim]
[trim length="250"]

Občas vám někdo (třeba Earth Music 🙂 ) delší dobu nebo opakovaně nabízí kapelu/umělce, říkáte si, jo, to je docela dobré, ale chybí tomu koncovka a kapela u vás ještě pořád nehrála. A potom ji konečně uvidíte naživo a nechápete, proč jste s tím tak dlouho váhali. Jedním z takových případů jsou MiraMundo z Barcelony. Krásná, lehounká, prosluněná hudba a stejně takoví muzikanti, lidé, s kterými máte pocit, jako byste se znali odjakživa.

MiraMundo jsou novým přírůstkem do naší agenturní rodiny a než zprovozníme jejich profil tady na našem webu, můžete se podívat na jejich 3 nové videa z nedávno vydaného alba. A pokud věříte mému dobrému hudebnímu nosu, tak nečekat a rovnou si je zabookovat.

MiraMundo – Slitter
MiraMundo – Alma de papel
MiraMundo – Angeli de la notte

[/trim]
[trim length="250"]

Nive Nielsen je grónská zpěvačka, která se svou kapelou The Deer Children jezdí po světě a společně hrají vlastní, hlučné, folkové písně, občas se špetkou vokálního jazzu nebo kovbojských balad a skřítkovskou ozvěnou.

Kdybyste shromáždili na jedno místo nejlepší světové spisovatele dětských knih, nemohli by vymyslet nikoho jako je Nive Nielsen. Její umělecká biografie je neuvěřitelnější než jakákoli fikce. Svůj úplně první koncert odehrála pro dánskou královnu v přímém televizním přenosu. Brzy na to hrála v hollywoodském filmu “The New World” po boku Colina Farrella. Pokud je vám to málo, tak nezapomeňte, že patří k Inuitům, tedy Inukům, původním obyvatelům Grónska. Tam, kde žije, celé léto nezapadá slunce.

Několik dalších faktů: Její první album Nive Sings! produkoval nikdo menší než John Parish (P.J. Harvey aj.) a hned za něj získala v USA IMA – Independent Music Award. Na produkci a nahrávání dalšího alba Nive and The Deer Children – “Feet First” – se podíleli Howe Gelb (Giant Sand), Ralph Carney (Tom Waits) a opět  John Parish a deska je znovu nominována na IMAward. Vedle toho má Nive za sebou spolupráci s přáteli z takových hvězdných indie part jako jsou The Black Keys nebo Wolf Parade. Ještě překvapivější je ale fakt, že její neuvěřitelný příběh se pojí s její vlastní schopností neuvěřitelné příběhy vyprávět nebo je vyjádřit jen svým vroucím nebo pronikavým hlasem. Někdy vibruje archaickými výkřiky, jindy zpívá jako dětským šepotem.

Její písně jakoby pocházely z knihy příběhů, které se nikdy nestaly. Můžou být odkudkoli a je těžké říct, z jaké jsou doby. Jsou to hlučící folkové nápěvy na indie steroidech, precizně zahrané její mezinárodní skupinou velmi vynalézavých muzikantů. Její písně mají v sobě něco, díky čemuž se vám neodbytně usadí v hlavě a není to jen proto, že je napsala jediná grónsko-inuitská indie kapela, kterou znáte. Jsou to sněžné písně? Je to Inuit Indie rock? Ať je to cokoli, měli byste si to pořádně poslechnout.

Nive and The Deer Children jsou:

Nive Nielsen – píše písně, zpívá, hraje na kytaru a ukulele,
Jan de Vroede – produkuje písně a hraje na cokoli, co leží v jeho dosahu, většinou věci se strunami a klávesami,
Charlie – kytara, banjo, pila a všechno drnkání,
Jeppe Skovbakke – basa a všechny hluboké tóny,
Andrew Collberg – bicí a tak,
Salik Parbst + Nicolaj Brandt – dechy a různé cingrlátka…

PRESS

“Nieve Nielsen makes folk interesting with a hint of rock and grunge” Fresh Beats 365

“These songs are shape-shifting beasts that twist as soon as you think you’ve got them pinned down” Folk Radio UK

Fullmoonzine.cz – interview 11/2017
Penny Black Music – interview 04/2016
Folk Radio UK – interview 02/2016
Glitterhouse Rec. – “Feet First” album press release, 11/2015
Glitterhouse Rec. – “Nive Sings!” album press release, 05/2012



[/trim]
[trim length="250"]

Pionýři Irish-folk-punku Greenland Whalefishers z norského Bergenu se objevili na scéně v roce 1994, dlouho předtím, než kdokoli slyšel o kapelách Flogging Molly nebo Dropkick Murphys. Se svou směskou britského punku a lidové „keltské“ hudby se rychle stali jednou z nejoceňovanějších post-Pogues kapel.

Dvě dekády koncertování po celém světě, našlapané živé koncerty, devět vydaných alb, štos singlů a EP, nespočetné množství split nahrávek, vlastní filmový dokument a hudební příspěvek k filmu “Boondock Saints – All Saints Day”, to vše dělá z těchto undergroundových folk-punkerů jednu z nejpřesvědčivějších kapel keltského rocku.

“Greenland Whalefishers picked up where the Pogues left off and are consistently setting the standard for Paddy Punk with every release.” – John Bowles –paddyrock.com (Chicago, USA)

Jako součást oslav 20. výročí existence kapely v roce 2014, Greenland Whalefishers natočili a na DVD vydali dokumentární film „20 Years of Waiting“, zachycující celou historii kapely. Film získal skvělé recenze a ohlasy:

“all was answered and more by this amazing Rockumentary celebrating 20 years of one of the greatest Paddy Punk bands in the world ever.” paddyrock.com ( New York, USA )

V roce 2015 kapela vydala své zatím poslední album „The Thirsty Cave“, které získalo nadšené recenze po celém světě jako pravděpodobně zatím jejich nejlepší deska a ocenění Album roku 2015 od prestižního německého celtic-rock fanzinu a rádia Celtic-Rock.de.

Během své více než 20ti leté existence hráli Greenland Whalefishers na festivalech a po klubech ve Skandinávii, USA, Japonsku, Anglii, Německu, Irsku, Itálii, Skotsku, Polsku, České republice, Belgii, Holandsku aj. a na pódiu se potkali se svými kolegy a přáteli jako Shane MacGowan, Dropkick Murphys, Dubliners nebo The Real McKenzies. A jejich koncerty, stále plné energie a radosti z hraní nenapovídají, že by s tím chtěli přestat. Je to jejich tvrdá práce a neunavné koncertování, které jim přineslo nadšené ohlasy kritiků i fanoušků po celém světě spolu s oceněním „jedna z nejlepších Irish-folk-punk (Paddy punk) kapel, které můžete vidět naživo”.


[/trim]
[trim length="250"]

NO Blues jsou jako křižovatka, na které se potkávají folk, blues a arabská hudba. Nesmírné bohatství arabských stupnic tady nenuceně tlachá s úsečnými bluesovými riffy. Ta křižovatka se jmenuje Arabicana.

Arabicana
Slovo „Arabicana“ nenajdete v žádné encyklopedii, kromě spojení s názvem skupiny NO Blues. Kapela tak nazvala svůj unikátní mix americany (folk, blues, country) a arabské hudby. To, co začalo jako pouhý experiment, se stalo pevným hudebním žánrem.

Album Oh Yeah Habibi (2015) – deset let NO Blues a stále “in”.

Když budete pátrat po významu slova “Arabicana” objevíte hudební žánr a jeho “vynálezce” NO Blues. I po deseti letech, co tahle kapela začala experimentovat se spojením tradiční arabské hudby a amerického folk-blues, jejich Arabicana stále představuje naprostý unikát. Na svém posledním albu “Oh Yeah Habibi” tradičně staví most mezi Východem a Západem a spojují břehy Nilu a Mississipi do jedné velké meandrující hudební delty.

I když je to už deset let, co se NO Blues dali dohromady, “Oh Yeah Habibi” zní stále stejně originálně a nově jako jejich debut. Hráč na oud, Haytham Safia k tomu říká: “Vrátili jsme se zpět k podstatě spojení kytary, oudu, kontrabasu a perkusí.” Ale na rozdíl o předchozích alb, tématy nových písní jsou aktuální události našeho světa. Písně jako “Exodus” nebo “The World Keeps Turning” mluví o lidech, hledajících útočiště a “Two Trains” nebo “Gods Move” o záležitostech kolem náboženství. “Došlo nám, že po teroristickém útoku na Charlie Hebdo můžou naše písně mít jinou energii, než jsme původně zamýšleli,” říká basista Anne-Maarten van Heuvelen. “NO Blues od počátku představovali politické prohlášení na hudební rovině a my jsme jej nyní museli následovat i v našich textech.” Kytarista Ad van Meurs ho doplňuje: “Nikdy jsme nebyli přímo polická kapela, to ale neznamená, že se tomu vyhýbáme.”

“Oh Yeah Habibi” je angažovanější než předchozí alba NO Blues a kritiky i publikem oslavovaná Arabicana téhle holandské kapely má světu stále co říct. Všech 12 písní tohoto alba znamená další krok na jejich cestě ke smíření Východu se Západem.

NO Blues jsou:
Ad van Meurs (vocals, guitar),
Haytham Safia (vocals, oud),
Osama Maleegi (percussion),
Anne-Maarten van Heuvelen (vocals, bass),
Ankie Keultjes (vocals, synthesizer).

Historie
V roce 2004 Rob Kramer – umělecký ředitel productiehuis Oost-Nederland – pozval tři virtuózní muzikanty na třídenní session, jehož výsledkem měl být jejich společný koncert. Spontánně vzniklá synergie mezi Anne-Maarten van Heuvelenem (kontrabas), Ad van Meursem (kytara) a Haytham Safiou (arabská loutna oud) nakonec vedla ke stovkám koncertů a několika albům NO Blues. V roce 2007, s příchodem súdánského perkusisty Osamy Maleegi a producentky a zpěvačky Ankie Keultjes, se NO Blues rozrostli na kvintet a v této sestavě od té doby společně koncertují po celé Evropě, ale také např. v Mexiku a arabských zemích.

Diskografie:
Farewell Shalabiye (2005)
Ya Dunya (2007)
Lumen (2009)
Hela Hela (2010)
Kind of NO blues (2013)
Oh Yeah Habibi (2015)


[/trim]