[trim length="250"]

Nive Nielsen je grónská zpěvačka, která se svou kapelou The Deer Children jezdí po světě a společně hrají vlastní, hlučné, folkové písně, občas se špetkou vokálního jazzu nebo kovbojských balad a skřítkovskou ozvěnou.

Kdybyste shromáždili na jedno místo nejlepší světové spisovatele dětských knih, nemohli by vymyslet nikoho jako je Nive Nielsen. Její umělecká biografie je neuvěřitelnější než jakákoli fikce. Svůj úplně první koncert odehrála pro dánskou královnu v přímém televizním přenosu. Brzy na to hrála v hollywoodském filmu „The New World“ po boku Colina Farrella. Pokud je vám to málo, tak nezapomeňte, že patří k Inuitům, tedy Inukům, původním obyvatelům Grónska. Tam, kde žije, celé léto nezapadá slunce.

Několik dalších faktů: Její první album Nive Sings! produkoval nikdo menší než John Parish (P.J. Harvey aj.) a hned za něj získala v USA IMA – Independent Music Award. Na produkci a nahrávání dalšího alba Nive and The Deer Children – „Feet First“ – se podíleli Howe Gelb (Giant Sand), Ralph Carney (Tom Waits) a opět  John Parish a deska je znovu nominována na IMAward. Vedle toho má Nive za sebou spolupráci s přáteli z takových hvězdných indie part jako jsou The Black Keys nebo Wolf Parade. Ještě překvapivější je ale fakt, že její neuvěřitelný příběh se pojí s její vlastní schopností neuvěřitelné příběhy vyprávět nebo je vyjádřit jen svým vroucím nebo pronikavým hlasem. Někdy vibruje archaickými výkřiky, jindy zpívá jako dětským šepotem.

Její písně jakoby pocházely z knihy příběhů, které se nikdy nestaly. Můžou být odkudkoli a je těžké říct, z jaké jsou doby. Jsou to hlučící folkové nápěvy na indie steroidech, precizně zahrané její mezinárodní skupinou velmi vynalézavých muzikantů. Její písně mají v sobě něco, díky čemuž se vám neodbytně usadí v hlavě a není to jen proto, že je napsala jediná grónsko-inuitská indie kapela, kterou znáte. Jsou to sněžné písně? Je to Inuit Indie rock? Ať je to cokoli, měli byste si to pořádně poslechnout.

Nive and The Deer Children jsou:

Nive Nielsen – píše písně, zpívá, hraje na kytaru a ukulele,
Jan de Vroede – produkuje písně a hraje na cokoli, co leží v jeho dosahu, většinou věci se strunami a klávesami,
Charlie – kytara, banjo, pila a všechno drnkání,
Jeppe Skovbakke – basa a všechny hluboké tóny,
Andrew Collberg – bicí a tak,
Salik Parbst + Nicolaj Brandt – dechy a různé cingrlátka…

PRESS

„Nieve Nielsen makes folk interesting with a hint of rock and grunge“ Fresh Beats 365

„These songs are shape-shifting beasts that twist as soon as you think you’ve got them pinned down“ Folk Radio UK

Fullmoonzine.cz – interview 11/2017
Penny Black Music – interview 04/2016
Folk Radio UK – interview 02/2016
Glitterhouse Rec. – „Feet First“ album press release, 11/2015
Glitterhouse Rec. – „Nive Sings!“ album press release, 05/2012



[/trim]
[trim length="250"]

NO Blues jsou jako křižovatka, na které se potkávají folk, blues a arabská hudba. Nesmírné bohatství arabských stupnic tady nenuceně tlachá s úsečnými bluesovými riffy. Ta křižovatka se jmenuje Arabicana.

Arabicana
Slovo „Arabicana“ nenajdete v žádné encyklopedii, kromě spojení s názvem skupiny NO Blues. Kapela tak nazvala svůj unikátní mix americany (folk, blues, country) a arabské hudby. To, co začalo jako pouhý experiment, se stalo pevným hudebním žánrem.

Album Oh Yeah Habibi (2015) – deset let NO Blues a stále „in“.

Když budete pátrat po významu slova „Arabicana“ objevíte hudební žánr a jeho „vynálezce“ NO Blues. I po deseti letech, co tahle kapela začala experimentovat se spojením tradiční arabské hudby a amerického folk-blues, jejich Arabicana stále představuje naprostý unikát. Na svém posledním albu „Oh Yeah Habibi“ tradičně staví most mezi Východem a Západem a spojují břehy Nilu a Mississipi do jedné velké meandrující hudební delty.

I když je to už deset let, co se NO Blues dali dohromady, „Oh Yeah Habibi“ zní stále stejně originálně a nově jako jejich debut. Hráč na oud, Haytham Safia k tomu říká: „Vrátili jsme se zpět k podstatě spojení kytary, oudu, kontrabasu a perkusí.“ Ale na rozdíl o předchozích alb, tématy nových písní jsou aktuální události našeho světa. Písně jako „Exodus“ nebo „The World Keeps Turning“ mluví o lidech, hledajících útočiště a „Two Trains“ nebo „Gods Move“ o záležitostech kolem náboženství. „Došlo nám, že po teroristickém útoku na Charlie Hebdo můžou naše písně mít jinou energii, než jsme původně zamýšleli,“ říká basista Anne-Maarten van Heuvelen. „NO Blues od počátku představovali politické prohlášení na hudební rovině a my jsme jej nyní museli následovat i v našich textech.“ Kytarista Ad van Meurs ho doplňuje: „Nikdy jsme nebyli přímo polická kapela, to ale neznamená, že se tomu vyhýbáme.“

„Oh Yeah Habibi“ je angažovanější než předchozí alba NO Blues a kritiky i publikem oslavovaná Arabicana téhle holandské kapely má světu stále co říct. Všech 12 písní tohoto alba znamená další krok na jejich cestě ke smíření Východu se Západem.

NO Blues jsou:
Ad van Meurs (vocals, guitar),
Haytham Safia (vocals, oud),
Osama Maleegi (percussion),
Anne-Maarten van Heuvelen (vocals, bass),
Ankie Keultjes (vocals, synthesizer).

Historie
V roce 2004 Rob Kramer – umělecký ředitel productiehuis Oost-Nederland – pozval tři virtuózní muzikanty na třídenní session, jehož výsledkem měl být jejich společný koncert. Spontánně vzniklá synergie mezi Anne-Maarten van Heuvelenem (kontrabas), Ad van Meursem (kytara) a Haytham Safiou (arabská loutna oud) nakonec vedla ke stovkám koncertů a několika albům NO Blues. V roce 2007, s příchodem súdánského perkusisty Osamy Maleegi a producentky a zpěvačky Ankie Keultjes, se NO Blues rozrostli na kvintet a v této sestavě od té doby společně koncertují po celé Evropě, ale také např. v Mexiku a arabských zemích.

Diskografie:
Farewell Shalabiye (2005)
Ya Dunya (2007)
Lumen (2009)
Hela Hela (2010)
Kind of NO blues (2013)
Oh Yeah Habibi (2015)


[/trim]